Nutella Story

Epilog

Ahoj, máme tu epilog! :)

Je hodně krátký, jen takový symbolický konec téhle nepovedené story. :)

**Tom**

U vchodových dveří se zastavuji. Izolepou je na nich nalepený žlutý papírek.

"Šla jsem ven, do lesa za město se projít. Přijdu za hodinu.
-Mitchie."

Stojí na něm. Její písmo odpovídá, ale vrtá mi hlavou, proč mi ten vzkaz nechala. Prozatím tomu nevěnuji pozornost. Ale když už se začíná stmívat a Mitch se stále nevrací, zahlodají ve mně pochybnosti. Nakonec se oblékám a vyrážím ji hledat. Není to tak složité, vede tam jen jedna cesta.

U staré studny ji nacházím. V kaluži krve, s nahrubo ostříhanými - nejspíše nožem odřezanými vlasy a se sklenicí Nutelly u sebe. Není tak těžké si domyslet, že má symbolizovat podpis vraha....

S trhnutím jsem se probudil. Přerývavě jsem dýchal, neskutečnou rychlostí mi bilo srdce. Zdála se mi noční můra. Zase. Ta, jak jsem Mitch našel. Bylo to před týdnem. Ten sen mi to stále připomínal, jak ležela na zemi, pobodaná, mrtvá. Dnes měla pohřeb. A já do poslední chvíle zvažoval, že nepůjdu. Ale musel jsem, už kvůli ní.

Ani jsem nesnídal. Můj žaludek nedokázal nic pojmout. Místo jejího posledního rozloučení vybíral Max. Hyde park. Prý tam ráda malovala. S mým jménem to nebyl problém zařidit. Cítil jsem, že jí to dlužím. Kdybych ji šel hledat dřív, třeba by teď byla živá.

Oblékl jsem si černé společenské kalhoty, bílou košili a černé sako. Chtěl jsem si uvázal kravatu, ale dnes se mi tak třásly ruce, že jsem to nedokázal. Po několika marných pokusech jsem ji vztekle odhodil na postel a šel bez ní.

Park byl prázdný. Až na malý hlouček lidí stojících pod mohutnými stromy, které vrhaly pochmurný stín. Měla otevřenou rakev. Toressovi nechtěli, abych chodil na mši, ale dovolili mi přijít na konec.

Potichu jsem k nim došel. Max stál stranou, brečel. Ani se na rakev nedokázal podívat.

Paní Toressová hlasitě vzlykala v náručí svého muže, jež měl hluboké kruhy pod očima způsobené žalem. Mer, s očima opuchlýma od slz stála u nich. Když mě uviděla, přiběhla ke mně a objala mě.

"Ahoj Mer." Pozdravil jsem ji smutně.

"Ahoj." Zamumlala mi do ramene. Dál jsme nemluvili. Jen jsme jeden druhého podpírali a utěšovali. Ani nebylo, co říct. Lidé postupně přicházeli a postupně se s Mitchie loučili. Když už nezbýval nikdo, krom mě a Maxe, pokynul jsem mu, aby šel první.

Nakonec jsem šel já. Bylo to nesnesitelné, koukat na ni, jak tam leží, s jizvami na obličeji, s těmi ledabyle ostříhanými vlasy. Skoro vypadala, jakoby jen spala. Do očí se mi nahrnuly slzy, které - ať jsem se snažil sebevíc - jsem nedokázal zadržet. Ani jsem jí nic nedonesl. Zapomněl jsem na to. Někdo jí tam položil její nejoblíbenější jídlo, Nutellu...

Zamračil jsem se. Max jí vždycky nosil Nutelly. Vrah, co Mitchie zabil, k ní položil sklenici Nutelly. A teď...střelil jsem pohledem k Maxovi. Už nebrečel. Stál stranou od ostatních, s děsivým výrazem ve tváři. Usmíval se. Jelikož jsem na něj zíral moc dlouho, mého pohledu si všiml. Přikývl, pochopil, co jsem právě zjistil. To on ji zabil.