Nutella Story

Nutella

Ahoj, je tu další kapitola :D (Po dloooooouhé době, -_- já vím, ale zkuste si psát 3 story zároveň :D)

Na obrázku máte koho jiného, než Maxe. ^^

Mějte si hezky,

Pá pá ^^

Až po 5 minutách jsem si všimla, že Mer nechala na stolku klíče od domu.

Chtěla jsem jí zavolat a říct jí, ať se vrátí, ale nebrala mi to.

V tom do dveří vpadla Susan, holka, co se mnou pracovala. Já měla ve 4 končit a ona se se mnou vyměnit, ale každopádně přišla o třičtvrtě hodinu dřív a já se chopila příležitosti zkusit Mer chytit.

Kdyby si ty klíče Mer vzala a kdyby Susan nepřišla dřív, asi bych ho nikdy nepotkala a mohla spokojeně žít až do smrti, ale stejně tím ten příběh nezačal. Jak už jsem řekla, začal Nutellou.

Řekla jsem Susan, proč odcházím a tryskově se rozběhla na rušnou ulici. Zorientovala jsem se, určila směr autobusová zastávka a doufala, že Mer neodjede dřív, než jí ty klíče stačím předat. Byla jistá šance, že by zhruba tu hoďku a půl, až dvě, mohla přelouskat u Toma, věděla jsem, že by ji u sebe tu chvilku nechal, ale na toho jsem se absolutně nemohla spoléhat, protože věčně nebyl doma.

Běžela jsem jak pominutá a nedívala se na cestu. A proto jsem nestihla zastavit a plnou parou to napálila do kluka, co šel proti mně. Z ruky mu vyletěla sklenice Nutelly a rozbila se na chodníku. (A z tohoto důvodu je můj příběh smutný. Zahynula v něm jedna nevinná Nutella.)

Málem bych spadla, ale jeho silné ruce mě jemně chytily kolem pasu a postavily mě zpět na pevnou zem tak lehce, jako bych nevážila svých 60 kilogramů, ale jen 5. V tom, jako kdyby do mě udeřil blesk. Nemohla jsem uniknout jeho neskutečně modrým očím, které se do mě vpíjely pohledem.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se mně melodickým, skoro až omamujícím hlasem.

"Jo jsem, díky. Ty?"

Usmál se.

"Přežiju to."

Koukla jsem na sklenici roztříštěnou na chodníku.

"Dlužím ti Nutellu."

Rozesmál se tak nádherným smíchem, co se snad ani slovy nedá popsat.

"Ehm...jo. Asi jo." Šibalsky se na mě podíval. "Akorát...mi ji nemáš, jak dát."

"Pracuju kousek odtud v tom knihkupectví 'World of books' tak...jestli chceš, zítra si pro ni přijď."

"Dobře. A koho mám hledat? Co když tam zrovna nebudeš?"

"Jmenuju se Mitchie."

Natáhl ke mně ruku. "Max."

Potřásla jsem si s ním. Jeho stisk byl silný, sebevědomý.

"Ráda tě poznávám Maxi."

"Potěšení je na mé straně."

Říkala jsem si, proč mluví tak nažehleně. Hrál to a nebo byl prostě jen neskutečně elegantní, jako každej druhej Brit? I když Britové v jeho věku, zhruba...ve 24 letech, jak jsem ho tipovala, byli obvykle stejní,jako rození Američani.

"Tak...zítra? Maxi?"

"Zítra." Potvrdil. Usmál se na mě, otočil se a po chvíli ladně zaplul do rušného davu.

Kvůli němu jsem zapomněla na Mer. Teď už jsem ji neměla šanci stihnout.

Poslední naděje byla zkusit zavolat Tomovi, jestli je doma.