Everybody Must Die

Jeskyně & Smečka vlků

Venku:

Bylo asi kolem druhé hodiny odpoledne. Všechno bylo zasypané a zasněžené. Nebyly vidět žádné cesty jen všude samé hory, které byly zasypané a stromy, které byli zohýbané tíhou sněhu. Sice byla krásně modrá obloha a svítilo slunce, ale byla opravdu hrozná zima. Foukal studený vítr, tím pádem nám byla ještě větší zima. Nevěděli jsme kam jdeme, ale snažili jsme se najít nějakou vesnici nebo město, abychom si mohli zavolat pomoc a jet konečně domů. Šli jsme asi hodinu a půl pořád rovně, ale nikde nic nebylo. Nikoho jsme neviděli a měli jsme strach, že umrzneme. 

O půl hodiny později:

Začínalo se stmívat. Nevěděli jsme co máme dělat. Byla pořád větší zima a neměli jsme úkryt. Věci které jsme si vzali z nemocnice nás nezachránějí. „Umrzneme tu!" - křičí Bára. Nikdo jí neodpovídal. Snažili jsme se najít nějaký úkryt, ale nic jsme neviděli.  Otočil jsem se doleva a uviděl jsem nějakou skalku, ve které byla nějaká díra. Řekl jsem: „Támhle je něco! Mohli by jsme se tam jít podívat a ukrýt se tu přes noc!" Ostatní souhlasili a šli jsme se tam podívat. Když už jsme byli u vchodu, tak jsme se zastavili. Nikdo nechtěl jít dovnitř. Báli jsme se že to dopadne jako v nemocnici. Ale také jsme nechtěli venku umrznout. Vytáhl jsem z tašky, kterou jsem si vzali z nemocnice baterku. Posvítil jsem dovnitř a nic tam nebylo. Byla to taková málá místnost, která měla i celkem vysoké stropy, které se snižovali. Byli tu popadané kameny a pouze hlína. Podíval jsem se jestli uvnitř není někdo další nebo nějaké ukryté dveře. Nic jsem neviděl a řekl jsem ostatním že tu nikdo a nic není a jsme tu v bezpečí. Radostně všichni promrzlí vběhli dovnitř. 

Ve skalce:

„Mohli by jsme si tu udělat malinkej ohýnek a poskládat popadané kameny okolo do kruhu." - povídá Sabina. 
Pavel: „A kde vezmeme dřevo?"
Emma: „Co kdyby jsme si došli ven nalámat nějaké sušší větve a zkusili je tu zapálit?"
Dalibor: „Tak jo! Půjdeme hledat nějaké větve a já zkusím nalámat silnější větve, aby jsme si měli čím                       přikládat."
Sabina: „Zůstanu tu a připravím tu ohniště a trochu to tu upravím, aby nás kameny netlačili do zad až                    budeme ležet a odpočívat." 
Všichni jsme se teda vydali hledat nějaké větve na náš ohýnek. 

Venku:

Byla už tma a měli jsme jen dvě baterky. Rozdělili jsme se. Byl jsem s Daliborem. Emma, Pavel a Barbora byli také spolu. Větve se hledali celkem lehko, byli nízko a dobře se lámali. Asi po půl hodině hledání jsme měli už dost větví a odnesli jsme je do skalky.

Ve skalce:

Bylo už okolo šesté hodiny večer. Sabina už měla všechno přichystané. Neměli jsme papír a napadlo mě, že by jsme si mohli vzít papíry z našeho jídla a také jsme měli nějaké zapalovače a mojí knížku, kterou jsem našel při prohledávání nemocnice. Poslední stránky byly prázdné, tak jsem je vytrhal a dal do připraveného kruhu z kamenů. Přiložil jsme větve a zapalovačem jsme to zapálili. Chytlo nám to na první pokus. Měli jsme hroznou radost. Přes vchod jsme hodili jednu velkou bundu aby nám dovnitř netáhlo a bylo nám teplo. Poté jsme si každý dali něco pod sebe a přikryli jsme se ještě starými bundami. Leželi jsme a povídali jsme si a doufali jsme že se už brzy dostaneme domů a toto už nikdy nezažijeme. Mluvili jsme celkem dlouho. Poté jsme už byli unavení a šli spát. Všude bylo ticho. Slyšeli jsme jen hučení větru a hučení větru. Jenže v tom tichu jsme uslyšeli najednou výt smečku vlků. Měli jsme opravdu strach, že nás zabijí. Bylo to opravdu hlasité.