Odvrácená tvář války

Prolog

 Ráno toho dne bylo slunečné, ale mrazivé. Právě začínalo jaro, noci se krátily a mezi činžovními domy to kvetlo. Lidé by se měli radovat z návratu teplých dnů, ale měli jiné starosti. Mezi ulicemi se namísto lidí procházeli prázdné schránky bez náznaku života. Něco se změnilo, dobré a poklidné časy pominuly. I v tomto pochmurném období tu stále byla zvířata, bezstarostně si užívajíc života. Patřilo mezi ně i jedno lehkomyslné štěně. To štěně bylo s láskou opečovávané svojí majitelkou, každodenně hýčkané a milované. Mělo bezstarostný život v druhém patře činžovního domu s pavlačemi. Avšak to se mělo brzy změnit.

 Štěně si právě na koberci hrálo se svojí pískající hračkou. Jeho černá srst se leskla v paprscích slunce, které oknem prozářily celý obývací pokoj. Zrovna se vrátilo se svojí majitelkou z ranní procházky, kde se i jako každý jiný den setkal se spoustou psích přátel. Už jakmile vyšel ze vchodu, štěkal na něj z pavlače jeho soused - knírač Baron. Baron měl dnes dobrou náladu, dostal totiž od své paničky dvě kosti z nedělního oběda. Štěně mu to závidělo, jeho panička mu kosti nedávala, naposledy dostal jako odměnu zbytek pórkové polívky. Nevěděl, proč mu panička žádné takové dobré odměny nedává, ale nehodlal si tím lámat hlavu. Byl spokojený tak i tak.

  O chvíli později štěně objevilo nový kus města. Byla to velmi rušná část, všude samé dvoutlapky. Viděl i mnoho nových psů, ale ne každý se s ním chtěl přátelit. Jeho panička se pak zastavila v jednom z místních koloniálů, aby si koupila dvě cibule. Jeho panička totiž měla moc ráda cibule. Nijak jinak si štěně nedokázalo vysvětlit, proč je pořád jedla. Po cestě zpět štěně vidělo i velkou dlouhou bedýnku, která byla seshora za několik podivných vodítek přivázána k drátu.Pro štěně tahle bedýnka byla naprosto fascinující, ještě takovou nikdy neviděl. Ještě víc ho překvapilo, kolik se do té bedýnky schovává dvoutlapek. Byl zvědavý, chtěl se podívat, co je uvnitř tak zajímavého, že to ty dvoutlapky tak láká, tam dovnitř lézt. Avšak jakmile k dlouhé bedýnce zatáhl, panička s ním trhla a pobídla ho, aby jí následoval. Raději tak učinil a nechal bedýnku bedýnkou.

 Ke konci své procházky se štěně mohlo vyběhat se svojí dobrou kamarádkou, kříženkou Ťapkou. Ťapka byla jeho nejlepší psí kamarádka. Spoustu ho toho naučila. Díky ní ví, že nesmí otravovat ty menší duté bedýnky, do kterých se někteří páníčci schovávají. Ťapka říkala, že tyhle bedýnky by ho mohli pošlapat a ublížit mu, stejně tak jako ty dlouhé bedýnky ve městě, a tak se od nich drží dál. Ťapka je moc hodná a milá, ale musí vždy brzy odejít a když neposlechne, tak jí její páníček ublíží. Proto radši štěně svojí paničku poslouchá. Štěně má svojí paničku rádo a nechce, aby na něj byla naštvaná.

 Jeho panička teď sedí v křesle a zkoumá kus papíru, který dnes vytáhla ze schránky na podobné kusy papíru. Štěně si kouše svojí pískající hračku a jediným jeho nynějším cílem je jí zničit. Při tom přemýšlí nad další procházkou, těší se, až potká další psy a až prozkoumám další část jejich města. V pokoji je puštěné rádio, ale štěně nerozumí žádnému zvuku, který z něj vychází. Dokáže sice rozeznat hudbu od řeči dvoutlapých, ale víc mu to neříká. Když se z ničeho nic panička štěněte rozbrečí, vše jako by utichlo. Štěně si okamžitě přestane hrát s pískající hračkou a vzhlédne k dvoutlapce. Začne se cítit špatně a tak k paničce přijde a drkne jí do ruky, aby ho pohladila. Ta odtrhne oči od papíru a věnuje ztrápený pohled štěněti.

,,Tak je to tady Šariku. Už brzo se spolu budeme muset rozloučit." Řekne, avšak štěně, přezdívané Šarik, jí nerozumí. Zakroutí proto hlavou do strany a nadále zvídavě sleduje svojí paničku.

,,Brzo si pro tebe přijdou." Povídá mu panička dále. Štěně neví, proč je jeho panička tak smutná. Neví co mu právě řekla a ani neví, co se s ním za pár dní stane. Štěně se opře o paničky nohu a olízne jí na tváři. Nechce, aby byla jeho panička nešťastná, nechce aby mluvila tímhle tónem. Panička ho pohladí mezi ušima a přestane na chvíli brečet.

,,Šari, musíš mi slíbit, že budeš hodný a nebudeš kvůli mě plakat jako já kvůli tobě." Řekla mu a vzala si ho do náruče. Štěně se o tom snažilo přemýšlet, ale z celé věty rozumělo jen svému jménu. Podle hlasu dvoutlapé zjistil, že jde o vážnou věc, avšak doufal, že to nedopadne tak, jak to nakonec dopadlo.

 Štěně nemělo ani tušení, že za několik dní se bude opravdu muset od své paničky odloučit. Štěně to nebude čekat, nebude na to připravené. Teď neví, že jakmile si ho v ten smutný den vezme do náruče ten divný dvoutlapka a odnese ho pryč z jeho činžovního domu, už nikdy svojí paničku neuvidí. Neví, že už ani své psí přátelé neuvidí a ani netuší, že nikdo už mu nikdy neřekne Šarik...