Odvrácená tvář války

10 / Na konci cesty

Molotov přiběhl se psy na lesní mýtinu, kde měli prozatimní tábořiště. Ginger seděl u Saren a Tara s Ruffle si povídali. Když se objevil Molotov s Orionem, Evženem a Bree s patách, radostně zaštěkali a seběhli se k nim. Dokonce i Saren se pokusila vstát, aby vypadala co nejvíc v pořádku.

,,Jsem rád, že jste zpátky." Štěkl Ginger a přátelsky olízl Oriona. Pak se k Gingerovi přihnal Evžen a začal kňučet a olizovat ho.

,,Ani nevíš, jak my jsme rádi." Odvětil mu Orion. Už už pohledem zabrouzdal k Saren a chtěl něco říct, když se zeptal Ginger.

,,Kde je Chip?" Orion věděl, že tohle se bude říkat nejhůř, obzvlášť, když viděl ve tvářích Saren a Ruffle takové velké znepokojení.

,,Chip to nezvládl. Zemřel v boji s dvoutlapkou." Sdělil Orion a Saren se rozkňučela. Ruffle také, ale né tak hlasitě. Všichni sklopili zrak.

,,I když to možná byl navenek zatrpklý a tvrdohlavý pes, v.." chtěl dodat Orion, když mu do řeči skočila Saren ,,..v jádru to byl dobrý pes! Byl to velmi loajální pes a hlavně dobrý kamarád! A co, že si léčil nějaké komplexy drzými poznámkami! Kdo ne?"

 Z těch slov Oriona zabolelo u srdce. Byl si vědom toho, že tak nějak měl Chip k Saren nejblíž, ale nikdy se nevšiml, že jsou až tak dobří přátelé. Chip se nakonec zdál jako oddaný přítel všech psů ve smečce, jen to nedával najevo. Psi tam ještě chvíli stáli mlčky, jen za kňučení Saren, s pohledem upřeným do země.

,,Sam je na lovu?" Jako šíp probodla další nepříjemná otázka ticho. To Orion se ptal, ale možná, kdyby si uvědomil, že je Saren zraněná, zeptal by se jinak. Tato informace mu však unikla, i přesto, že ji měl přímo před nosem.

,,Sam je na lovu, tak by se to asi dalo říct. Na věčném lovu." Řekla klidně Tara.

,,Cože? Teď jsem to nepochopil." Zmateně se ptal Orion.

,,Orione, Sam je mrtvý." Upřesnil Tařina slova Ginger. ,,Je mi to líto."

 Orion si už pomalu začal uvědomovat pravdu. Začal si uvědomovat, že Saren pár metrů před ním není v pořádku. Proč si toho nevšiml prvně? Stáhl uši k hlavě a sklopil zrak. Zakňučel.

,,Jak? Co se stalo?" Vyloudil ze sebe kolísavým hlasem. Bree začala kňučet také.

,,Vběhli na pole, kde byl výbuch. Nevíme, co se přesně stalo, ale Saren se Samem byli přímo v centru toho výbuchu." Osvětlil celou situaci Ginger. Asi na to nikdy nezapomene, už kvůli tomu, co musel udělat. Orion se nezmohl slova, jen těše kňučel. Sam byl jeho kamarád už od začátku. Byl to jeho kamarád do deště. A teď už není. To vše jen kvůli němu. Kdyby Sayovi nevěřil, nemuselo se tohle stát.

,,Orione, Bree, Evžene, pojďte se najíst, musíte mít hlad." Řekl po chvíli ticha Molotov. Bree a Evžen se sklopeným ocasem následovali k mechovému porostu Molotova. Orion ještě chvíli stál na místě a přemítal o všem, co se stalo.

,,Orione, nemůžeš za to." Štěkl Ginger, skoro jako by mu četl myšlenky. Ten už už chtěl říct nějakéto ale, když ho Ginger znovu přerušil. ,,Běž se najíst, pak tě odvedu ke stromu, kde jsme pohřbili Sama."

 Orion mlčky přikývl a šel za Molotovem. Bree s Evženem měli zajíce, o kterého se s Orionem ochotně podělili. Ten si dal jen dvě sousta a už nechtěl. Neměl hlad. Pak se otočil na Gingera, který byl u Saren a Ruffle. Když zjistil, že se na něj dívá, kývl a pobídl ho, ať ho následuje. Orion tak učinil.

 Oba psi vedle sebe šli mlčky, i když situace úplně sváděla k nějaké vážné konverzaci. Ginger vedl Oriona ke stromu, u kterého předešlého dne zahrabali Sama. Když k němu došli, oba si sedli. Hlína byla ještě měkká, a ještě dlouho bude. Ta zahrabaná díra připomínala ránu na duši, kterou po sobě Samova smrt zanechala. Jen čas ji zacelí.

,,Ani Chipa nemůžeme takhle důstojně nechat odejít." Promluvil konečně Orion. Ginger se k tomu nevyjádřil.

,,Proč já tomu ovčákovi jen věřil? Nic z toho by se nestalo!" Štěkl Orion.

,,Nemůžeš za to. Chtěj jsi jen to nejlepší pro smečku, a to nabízel Say. Nemohl jsi vědět, že lže. I já mu věřil." Snažil se ho ukonejšit Ginger.

,,Ale já to měl vycítit! Měl jsem poznat, že ten pes lhal!" Štěkl nešťastně.

,,Ne, neměl. To je osud, co se má stát, stane se. Teď už s tím nic dělat nemůžeme. A sebelítost Samovi ani Chipovi nepomůže." Na tato Gingerova slova se Orion uklidnil. Začal trochu přemýšlet.

,,Co budeme dělat teď? Kam půjdeme? Vrátíme se?" Ptal se spíš sám sebe. Ginger na něj kývl. ,,Ano, vrátíme se. Nevíme, kde tyto lesy končí a jestli je poblíž nějaké jiné město. Bude lepší se vrátit, než se tu motat a pokoušet osud, aby se stala další nehoda, podobná té Samovo. Vrátíme se a až u nás rozhodneme, co dál."

Tentokrát kývl Orion. Byl to lepší nápad, než se vandrovat po lesích bez jistého cíle.

,,Pojďme za ostatními, ať brzy vyrazíme." Navrhl mu Ginger a bez delšího ostýchání šel. Orion ho následoval.

 Ostatní psi seděli tiše na mýtině. Semtam si něco řekli, ale spíše byli ticho.

,,S Gingerem jsme se rozhodli, že se vrátíme zpět do města. Tam rozhodneme, co uděláme dál." Štěkl už stabilizovaným hlasem Orion. Všichni psi přikývli.

,,Saren, zvládneš to?" Přiskočil Orion k dlouhosrsté fence kolie. Ta vypadala, že kdykoli stojí, dost se přemáhá.

,,Neměj strach Orione, zvládnu to. Bolí to sice, ale to bolí i když jen ležím nebo sedím. Bude to dobrý." Ujistila ho, i když on si tím tak jistý nebyl.

,,Půjdeme lesem mimo cestu, kterou jsme přišli." Štěkl ještě Ginger, aby to všem bylo jasné.

 Psi vyrazili. Snažili se jít co nejdál od místa, kde se nacházelo to obydlí dvounožců. Chvíli trvalo, než došli k písečné cestě, kterou přišli. Zašli do lesa vedle cesty, aby na ně nebylo tak vidět a pokračovali. Na to, jak veselá byla cesta tam, teď byla naprosto tichá. Semtam zaskočil Molotov s Orionem poděpřít Saren, jelikož se jí několikrát podlomily tlapky. Stále je energeticky ujišťovala, že to zvládne a že je v pořádku. Přesto byli oba psi na pozoru. Zbytek smečky šel lesem zcela netečně.

 Šli téměř celou noc, až časně nad ránem si na chvíli odpočinuli v borůvčí. Po chvíli opět vyrazili na cestu. Jak se pomalu blížili k domovu, začali mezi sebou psi mluvit. Nejdřív Ruffle s Bree, pak Tara s Gingerem a následně i ostatní. Vypadalo to, že je vůně blížícího se domova trochu rozveselila.

Když došli na cestu vedoucí do města, bylo už brzké poledne. Na chvíli se zastavili, aby si asi vychutnali tento moment návratu.

,,Tak .. už jsme skoro doma." Řekl Orion slova do větru a šlo se dál. Teď už jen dojít přes město k jejich skleněnému domu. Cestou ulicemi míjeli známé domy a hned byli klidnější. Ve městě bylo ticho, jako vždy. Zdálo se, že od jejich odchodu se nic nezměnilo. A byla by to možná pravda, kdyby se v poslední ulicče před jejich domem, Orion nezdálo, že cítí zvláštní pach. Na chvíli zavětřil, ale to stejně nebylo k ničemu.

 Když obešli blok, už očekávali, že se budou moci rozběhnout domů. To, co však spatřili, si asi zapamatují do konce života. Místo jejich domu před nimi stály jen trosky. Trosky něčeho, co kdysi asi připomínalo jejich skleněný dům. Co se stalo jim nebylo úplně jasné. Všichni psi tam jen mlčky stáli a hleděli na tu spoušť. Takže Say měl přece v něčem pravdu. Pomyslel si Orion a vzpomněl si na jeho slova. Jejich domov šel opravdu k zemi, jak říkal...