Dante
Digitální číslice zobrazovaly čas 05:20, byl jsem vzhůru už přes hodinu a už neplánoval usnout. S rukama za hlavou jsem zíral do stropu. Matrace pode mnou byla měkká, možná až příliš na můj vkus ale jednalo se o luxus naproti přespávání v autě. Velký chlápek - Mick mě rozhodně neměl v oblibě. Z části naháněl hrůzu a jeho přednáška byla víc, než jasná. Vlastně jsem si byl celkem jistý, že mě napíše jako specialitu dne pokud nesplním jeho podmínky. Helen nelhala, když mluvila o jednoduchém pokoji. Nebylo tady nic kromě postele, nočního stolku, jedné skříně a extra tlustým kobercem. Zdrojem světla byla lampa a okno. Nic víc nic míň, už to bylo dlouho kdy jsem spal v pokoji tomuhle podobném. Celou noc jsem si připadal jako blázen. Cítil jsem v kostech, že to bude dneska... já a Beauty. Netušil jsem, co udělá až mě uvidí. Scénáře byly různé a o některých jsem ani nechtěl přemýšlet. Na prvním místě stálo vysvětlení... musel jsem to vědět. A taky jsem chtěl vědět, že je v pořádku. Byl jsem připravený odjet, pokud to bude chtít... možná moje malá část ne. Místo toho abych dál nechal svojí hlavu přemýšlet o pitomostech jsem se rozhodl pro studenou sprchu. Pokud si dobře pamatuju, tak děsivý chlápek trval na tom, abych byl připravený přesně v 6:00. A já hodlal tenhle požadavek splnit.
Vstal jsem a hodil na sebe přijatelné věci. Několik dní v tomhle podnebí a horku mě dost naučily o tamním počasí. Tričko a šortky museli stačit, ale ještě předtím jsem potřeboval nutně tu sprchu. Ledová voda zchladila mou hlavu natolik, abych se mohl soustředit. Seběhl jsem po schodech dolů a v polovině strnul. Rozeznal jsem postavu.Bílé tričko a zřetelná čepice s logem Chicago cubs se nedala přehlédnout. Ten „chlap" dělal cokoliv na kuchyňské lince. Napadlo mě se otočit, ale pak jsem tuhle myšlenku odstrčil stranou a rozhodl se odkašlat abych upoutal pozornost. Zabralo to. Rozhodně jsem tu tvář nepoznával a pokud bych mohl odhadovat, tak ten cizinec ze mě taky nebyl nadšený. Velmi mi připomněl kuchaře ze včerejška.
„Jsi tady brzo. Já jsem Jack."
Snažil jsem se odhadnout, jak mám brát člověka naproti mně. Vypadal v pohodě, ale vzhled může klamat. Tohle musel být tedy ten Jack kterého zmínila Helen, Beautina matka. Ten Jack, Beautin bratranec a tudíž syn hrozivého chlapa. Přijal jsem nabízenou ruku a neubránil pohledu dozadu. Po lince byly rozházeny různé věci ale pokud jsem mohl aspoň nějak soudit, tak to vypadal na těsto v průhledné dóze. To jako vážně pekl?!...
Uvědomil jsem si, že jsem pod dohledem. Rozhodně musel být mladší. Beauty ho nikdy nezmínila, a já ani nenašel žádné podobné příbuzenské rysy.
„Můj otec mi o tobě řekl. Billy, mám pravdu?"
Sledoval jsem s jakou lehkostí se tenhle Jack pohyboval. Všechno sklidil během pár okamžiků a přede mnou přistál talíř s něčím, co vypadalo jako pečivo s něčím, co jsem nemohl identifikovat.
„To je tvoje snídaně. Pokud chceš kávu, je támhle. Radím ti, sněz to rychle. Brzo otvíráme a jak to tak vypadá... ty strávíš celý den tam uvnitř."
Ohlédl jsem se a nešlo si nevšimnout velkých a tlustých dveří. Trochu z toho šla hrůza. Skoro jsem se ani nevzpamatoval když mi na rameni přistála ruka.
„Sorry, ale čas běží. Dej se do práce."
Suzannah
Dnešní ráno bylo něčím zvláštní. Možná to bylo mnou nebo něčím, co se mísilo ve vzduchu se zplodinami velkoměsta. Nicméně má dobrá nálada dosahovala nejvyšších příček. Chicago působilo na rozdíl od jiných dnů klidným dojmem. Dá se velkoměsto považovat za klidné? Úsměv mi stále pohrával na tváři. Ve sprše jsem si falešně zpívala stejně jako u snídaně a chuť jít si zaběhat se násobila. Přála jsem si dnešek bez starostí. Přesně na čas jsem vyšla na ulici a rozběhla se směrem k restauraci.
