How deep is your love - Calvin Haris, Disciples
Dante
Bylo načase posunout se dál. Z přespávání v autě mi bylo na nic. Pohodlnější by byl hotel, nebo jakákoliv ubytovna. Se dvěma výtisky místních novin a internetovým připojením v mobilu byl plán dne jasný. Najít si byt. Samo sebou jen dočasný.... do doby, než vymyslím, co dál. Dnes poprvé jsem našel klidné a stinné místo k parkování. Ukázalo se, že ani tahle skutečnost v tom příšerném horku nic neznamenala. Moje zásoba jídla a pití pro dnešek byla kompletní, ale i tak minimální. A co bylo nejšílenější?... samota. Už si ani nepamatuju, kdy jsem byl naposled vážně sám. Bez kamer a novinářů v zádech, bez holek a toho šíleného zmatku. Chybělo mi to? Fajn, možná část z toho. Stejné myšlenky mě napadaly už několik dní a stále byly stejné. Ironií bylo vzbudit se sám. Do prdele... Ryan se v jedný věci nemýlil. Vyhrál. On zatraceně vyhrál, ale možná to byla výhra pro obě strany. Promnul jsem si oči pod slunečními brýlemi. Už přes tři hodiny jsem parkoval před nějakým obchodním střediskem a studoval volné obytné jednotky v okolí a to, co nejbližším okolí. Nic mi nepřišlo dostatečně blízko. Pohyboval jsem se na hraně. Jedna má část by vyrazila, prostě zazvonila u správných dveří a pak si svojí zrzku přitáhl do náruče a požadoval vysvětlení, předtím bych možná udělal ještě pár věcí jako jí třeba dostal do postele, kruci... V extrémním vedru na které jsem nebyl stavěný se takovéhle myšlení jevilo jako zatraceně pořádný problém. Existovala taky moje racionální část,která nechtěla nic ještě víc podělat, než se to stalo teď. Proto jsem kroužkoval adresy v novinách u pronajímatelných bytů. Cena byla nepodstatná, skoro zbytečná. Potřeboval jsem pár dní na promyšlení a dostatek spánku, než dostanu svojí mysl do pořádku. Dřív, než půjdu za ní.... Byl jsem až moc zaujatý hledáním, a tak mě dutý zvuk zaťukání na okno překvapilo. Sakra, měl jsem přeparkovat. Pravděpodobně si mě všimla ochranka obchodu. Odhodil jsem papíry na sedadlo spolujezdce připraven na vysvětlování. Stáhnul jsem sklo až dolů a teprve poté nasadil výraz o kterém jsem věděl, že zabírá. Můj výraz zamrznul. Před mým autem nestála ochranka, ale někdo, kdo znamenal mnohem větší problémy. Do hajzlu...
Suzannah
Byla bych ráda, kdybych si zvuk bušení jen představovala. Nebyl to sen a aby toho nebylo málo, tak se celým mým pokojem ozval štěkot. Studený a vlhký čumák se mi vtiskl do dlaně. Byla jsem unavená a rozhodnutá být v posteli, co nejdéle. Převalila jsem se proto na druhý bok a skryla hlavu pod polštář. Moc to nezabralo. Douglas seskočil z postele a tentokrát byl slyšet jemný klapot jeho drápů po podlaze, jak šel ke dveřím a jednou vyštěkl. Bušení přestalo. Úleva projela každou buňkou v mém těle jen proto aby byl ten pocit vystřídán mnohem horší emocí. Tentokrát se skrz dveře ozval zvuk řinčení nádobí, tekoucí voda a ještě další desítka zvuků, které jsem nedokázala zařadit. Douglas se vrátil ke mně na postel. Vypadal tak podrážděně podle toho, jak se snažil skrýt svojí hlavu pod jeho tlapy. Odhodila jsem polštář na druhý konec pokoje, narazil do zdi a sklouzl na zem.
„Jacku, přestaň s tím!"
Bylo mi jasné, kdo ve vedlejší kuchyni je. Máma by tohle neudělala navíc před hodinou odešla do města. Zvuky k mé nevíře ustaly a ozvaly se jen kroky. Stín pod škvírou dveří mého pokoje odhalil příchozího.
„Fajn, jsi vzhůru. Měla bys mi ještě poděkovat."
Podrbala jsem Douglase za ušima a zamračila se na své dveře. Jackův hlas byl přes dřevo tlumený, ale dostatečně silný díky tomu, jak stál u dveří. Letmo jsem zahlédla jak se klika u dveří hýbe.
