Suzannah
Můj žaludek se bouřil jen z pohledu na všechno to jídlo, co se nějakým způsobem ocitlo na našem stole. Obvykle se rodinná večeře nesla ve skromném duchu, ale to neplatilo o dnešku. Kromě dezertu, který odložil strýček Mick stranou na mámin příkaz, tak na stole přibylo i několik dalších specialit, které nepatřily k prostému menu, a to počínaje máminou polévkou s krevetami, zeleninovým salátem a hlavní chod tvořil perfektně propečený steak a bramborami, který byl rozhodně odepsán ze zásob restaurace. To všechno připravené za jedno odpoledne a večer, kdy se miniaturní kuchyň v našem bytě proměnila na bitevní pole, dokud jsme neskončili tady. Zatímco má matka byla plná elánu, mně se zvedal žaludek, a vše se zhoršilo s příchodem Micka s Jackem. Strýček nesdílel entuziasmus své sestry, ale i on si na sebe oblékl sváteční košili, přestože byl z celé večeře poněkud podezřívavý. Jack byl však naprostý opak, jelikož on neměl, co ztratit. Od svého příchodu, kdy vtančil do dveří s koláčem v náruči, mu ani jedinkrát neklesly koutky úst dolů, a vypadal jako dítě o Vánocích, zatímco se snažil ukořistit cokoliv, co bylo na stole. Nicméně má matka trvala na tom, že se nikdo jídla nedotkne, dokud nebudou u stolu všichni, a zatím byla poslední židle u stolu prázdná.
„Kdo hlasuje pro to, abychom se pustili do té úžasné hostiny, než se zkazí, nechť sáhne, po čem jeho žaludek prahne!" prohlásil Jack teatrálně a okamžitě se natáhl po míse s polévkou, nicméně má matka byla pohotová, a velice zásadová, pokud šlo o společné večeře, takže se Jackovy konečky prstů ani nedotkly okraje mísy. Po perfektně mířené ráně lžící na klouby prstů, se rafinovaně stáhnul.
„Řekla jsem, že se najíme, až budou u stolu všichni," varovala Jacka tónem, který na nás používala, když jsme byli děti. Věděla jsem, že to však zabere jen na tak dlouho, než si Jack dramaticky pofouká na citlivé klouby a odezní bolestivé brnění, než se znovu pokusí ukořistit cokoliv na stole.
„Helen, přestaň s tím. Už čekáme dost dlouho, a ať čekáme na kohokoliv, tak očividně nepřijde."
„Micku!" vykřikla má matka vysokým hlasem, přičemž si až tehdy strýc uvědomil, že jeho narychlo vyřčená slova, měla i vedlejší efekt, a to ten, že se mi stáhlo hrdlo, a já ještě pevněji sevřela mobil, který jsem svírala pod deskou stolu. Nejméně třikrát jsem Dantemu připomněla čas večeře, napsala mu, že už přišel strýc i Jack, a jak se vteřinu po vteřině posunovala ručička na nástěnných hodinách, zmocňovaly se mě pochybnosti. Co když si to rozmyslel? Co když z toho na poslední chvíli vycouval?
„Ještě má přeci pár minut," nadhodila uklidňujícím tónem máma po mé pravici a navíc mi stiskla rameno. Vzala jsem si na sebe šaty, které jsem si na sebe brala obvykle jen při výjimečných příležitostech, také si navlnila vlasy, a z nějakého důvodu jsem si připadala výstředně. Jack byl pravděpodobně jediný, kdo se ohledně vzhledu příliš nerozmýšlel.
„Jsem si jistý, že dorazí, ať už je to „kdokoliv", tak jen naprostý „idiot" by si nechal ujít tenhle úžasně vypadající kousek–"
„Dotkni se toho koláče, a jsi bez večeře!"
Využila jsem malého rozptýlení v podobě toho, že se Jacka začal hašteřit s mou matkou o stavu tvarohového koláče, abych do mobilu vyťukala další zprávu Dantemu. Tentokrát jsem nepřidala jediný emotikon, který by zmírnil celkovou naléhavost vyznění. Pohled na hodiny mi jen potvrdil, že se čas zpoždění oficiálně posunul na dvaadvacet minut. Možná se mu něco stalo... I tahle děsivá myšlenka mi prolétla hlavou. S ubíhajícím časem začaly přibývat otázky ze všech stran, a jen díky Jackovi, který se snažil odlákat pozornost na sebe, a tím snížit dopady Danteho zpoždění, jsem se nerozbrečela přímo nad prázdným talířem.
