Suzannah
Koutkem oka jsem pozorovala mámu jak sedí u stolu a pije kávu. Už byla relativně v pořádku. Nevolnost ustoupila, horečka klesla a když mohla Helen Bayerová znova myslet, tak to znamenalo jistou dávku tvrdohlavosti.
„Vím, že mě pozoruješ. Jsem v pořádku, Suzan. Už mi nic není."
Položila jsem hrnek a utěrku v mých rukou na linku. Jistě, že máma o mně věděla. Nemohla jsem si pomoct. Právě se znovu schylovalo k rozhovoru který jsme spolu měly i včera večer.
„Mami, měla by jsi zůstat ještě doma, zajít si k doktorovi."
Uvědomila jsem si, že zním jako strýček Mick. Obvykle mluvil s mámou přesně takhle a já musela jeho zvyk podvědomě převzít. Obrátila jsem se čelem ke kuchyňskému stolu a vyložila značnou část úsilí k tomu aby byl můj výraz vážný. Máma trvala na tom, že půjde do práce. Oblékla si svojí oblíbenou halenku a skládanou sukni. Nepochybovala jsem o tom, že její kabelce bych našla vypranou zástěru. Máma vstala a s úsměvem na tváři popadla mé lokty. Nevzpírala jsem se když mi umístila pusu na čelo jako to dělávala pro vyjádření mateřské lásky.
„Mám úžasnou a krásnou dceru. Jsem hrdá matka, pyšná na tebe zlatíčko. Už se cítím skvěle, nemohu ležet v posteli, když je mi dobře.Vezmi si den volna, připrav se do školy."
Nemělo to cenu. Máma stiskla v povzbudivém gestu mé rameno a já hleděla na zem. Cítila jsem nevolnost při představě mého odjezdu. Bylo to tady. Odjíždím... tenhle víkend, za dva dny. Stačilo mi když jsem vstoupila do svého pokoje a uviděla otevřený kufr na podlaze mého skromného pokoje. Vím, že ani máma nebyla nadšená a proto se snažila tak rychle dostat na nohy. Zabraná do svých myšlenek jsem skoro nepostřehla mámu jak zmizela ve své ložnici. Douglasova srst se mi otřela o nohy a já se jen instinktivně natáhla a hledala huňatou hlavu a to citlivé místo za psíma ušima. Douglas to miloval a dával to hlasitě najevo štěkáním a mácháním ocasem ze strany na stranu. Musela jsem se také usmívat. Vkročila jsem do pokoje a raději se pečlivě vyhnula místu kde ležel kufr společně s letenkami uvnitř. Měla jsem všechno tak perfektně promyšlené a zajištěné, že jsem jen čekala na příležitost až Douglas rozhází mé věci. Nestalo se.
Sledovala jsem Douglase jak skáče na matraci a upírá na mne psí oči. Dát si volno nebyl špatný nápad, alespoň na chvíli. Pustila jsem hudbu pro odreagování a se skicákem v ruce zaujala místo vedle Douglase. Má postel byla dost velká pro oba ale stejně byl Douglas velký pes. Nedokázal ležet vedle mě. Váha chlupatého těla zalehla mé nohy a už se nehnula. Pokud bych se pokusila o útěk tak by to bylo jako hýbat s těžkým nákladem. Tohle byl prostě Douglas. Položil si hlavu na přední tlapy a byl spokojený. Já se zády opřenými o čelo postele jsem byla také uvolněná. Čekala jsem na příchod inspirace. Neuplynuly ani snad tři minuty, než se pokojem rozezněla melodie mého mobilu. Douglas okamžitě zvedl hlavu a zaštěkal, o okamžik později byla váha z mých nohou pryč a já měla volnost pohybu. Douglas stále štěkal a strkal svůj čumák do mé tašky. Musela jsem odstrčit jeho hlavu pryč,a bych se pro mobil dostala. Neznámé číslo na displeji telefonu mne překvapilo. Zvedla jsem telefon a povelem naznačila Douglasovi aby šel pryč. Poslechl.
„Haló?"
„Zdravím, omlouvám se za vyrušení. Jsem Cassandra Miery a volám ze středoškolské kanceláře. Mluvím se slečnou Suzzanah Bayerovou?"
Má dolní polovina těla našla oporu na matraci zatímco jsem cítila jak se mi zvedá tep. Něco se muselo pokazit. Možná jsem špatně vyplnila formulář s přihláškou mimoškolních aktivit nebo mě chtějí přestěhovat do jiného pokoje. Nebo mi možná chtějí přidělit spolubydlící... V hlavě se mi najednou vyrojilo tolik myšlenek, až jsem zapomněla na ženu v telefonu.Hlas se mi třásl od stresu a zněl příliš vysoce.
