Protože tady nevyšlo věky pokračování, tak tu mám v pár bodech shrnutí předchozího děje pro osvěžení paměti :)
- Dante přijíždí do Chicaga za Suzannah, stává se číšníkem v její rodinné restauraci, a i když to mezi nimi různě skřípalo, tak teď jsou usmíření, a řekněme, že začínají od začátku. ;)
- Emma s Ryanem sehráli divadlo při podvodném rozhovoru a skryli tak existenci Ryanovi sestry Mel, ale záhrali to na existující nevěru ze strany Ryana
- Za tento výstup jsou ale následky, média šílí, je toho příliš... Aaron proto posílá svou dceru domů, než se věci uklidní, zatímco Ryan zůstává a připravuje se na další závody, a přitom se čeká, až se všechno kolem trochu uklidní, nicméně se oba utápí v pocitech viny a bezmocnosti (především Emma)
Tak, doufám, že máte maličko paměť osvěženou, a můžete se vrhnout na čtení další části, kde jsou tentokrát pohledy tří postav a to Emma, Ryan a Suzannah. Danteho jsem vynechala, ale přeci jen si myslím, že to nevadí. ;)
***
Emma
Procházela jsem se parkem s hlavou sklopenou, s rukama v kapsách džínsů. Vládl tu příjemný klid, i když sem přeci jen doléhal hluk z nedaleké silnice a stromy nemohly pohltit všechny ruchy města, ale byla to přeci jen malá oáza klidu. Rozhodně lepší, než zahrada před naším domem, která byla neustále v obležení fotografů. Dohánělo mě to k šílenství.
Jen zázrakem se mi podařilo nepozorovaně opustit dům, abych unikla z „klece", tak totiž Greta nazývala můj pokoj, z kterého jsem vycházela málokdy. Vlastně jsem se v posledních dnech vůbec nepoznávala, jak jsem bloudila chodbami domu, kde jsem vyrůstala a nedokázala srovnat své myšlenky.
I teď jsem vyhledala klidné místo, posadila se do trávy a v dlaních sevřela mobil. Nezáleželo na tom, kolikrát denně jsem zavolala otci, vždycky to dopadlo stejně. Přívětivý, skoro až něžný pozdrav, kdy se mě můj otec snažil rozesmát, otázka, jak se mám, a jaký jsem měla den, a pak... snaha o to mě rozptýlit od mých otázek. Nezískala jsem žádné odpovědi, pokaždé byl výsledek stejný: „Já se o to postarám, pracuji na tom, nemusíš mít žádné obavy."
Tím naše rozhovory končily. Ani strýc Marcus neposkytl žádnou podporu, ale plně souhlasil s otcem. Pocit bezmocnosti jen stoupal každým dnem. Dokonce jsem se i budila, když se mi do snů vloudilo to zrádné interview. Možná jsem si za to mohla sama, že jsem si celý záznam z toho večera přehrála v hlavě, nejméně stokrát. Slovo za slovem, všechno v mé hlavě a vzpomínkách.
O to horší bylo, že jsem nekontaktovala Ryana. Četla jsem naše staré konverzace, několikrát odolala nutkání zjistit něco víc, o tom, jak se má. Marcus byl v tomhle směru mým jediným vodítkem. Naposledy zmínil, že Ryan odvádí skvělou práci ve spolupráci s Anthonym. Věřila jsem, že to opravdu dělal, ale i tak jsem si přála s ním mluvit. Padla na mě dávka nostalgie, když jsem zvedla hlavu a rozhlédla se po rozsáhlém parku plném zeleně. Jen několik návštěvníků kráčelo po vyšlapaných cestách, ironií osudu bylo, že se mi vynořily vzpomínky. Tenhle park, tohle místo, tady jsem potkala Ryana, abych byla přesná, srazila jej.
Vstala jsem na nohy a po paměti se vydala po jedné z cest, která brzy vyústila v prudkou, a špatně viditelnou zatáčku. Byla jsem ráda, že tu není nikdo, kdo by mohl vidět, jak moc mě ovládají emoce. Jen za poslední týden jsem uronila více slz, než za posledních dvacet let.
Byla jsem Emma Emmersonová, neměla jsem ve zvyku brečet, ale klidně bych teď mohla vyhrát olympiádu v prolévání slz. Znovu jsem si otřela mokré tváře do rukávu mikiny a dala se do pohybu. Moje kroky mě dovedly k zaparkované motorce, na které jsem přijela. V té samé chvíli můj mobil ožil. Rozsvícený displej telefonu mi oznamoval příchozí hovor od mého otce, který se musel dozvědět, že jsem opustila dům. S lítostivým povzdechem jsem zmáčkla tlačítko pro ukončení hovoru, a obratem napsala zprávu jediné osobě na světě, které jsem ještě důvěřovala, a potřebovala její radu. Stav nouze. Odeslala jsem zprávu ve chvíli, kdy jsem zahlédla dodávku s logem televizní stanice, jak vjíždí na nedaleké parkoviště. Tehdy jsem nastartovala, nasadila si helmu a jen sledovala, jak z dodávky vyskakuje tým lidí, kteří volají mé jméno. Očividně byli informovaní, ale nedostanou jediné interview. Vzniknul menší rozruch, když se lidé začali otáčet a hledat důvod, proč přijela média. Zmizela jsem dřív, než mohly získat jediný snímek z blízka.
