Suzannah
Seděla jsem u stolu a dívala se z okna. Dokonce jsem si užívala dění na ulici zatímco Douglas ležel pod stolem a dělal mi společnost. Prakticky se ode mě nehnul ani na krok.
„Už to nebudeš jíst? Musíš něco sníst, zlato" ozval se starostlivý hlas mé matky. Letmo jsem se podívala na desku před sebou a na plnou misku plnou nakrájeného ovoce. Máma mě teď hodně rozmazlovala a přísně dbala na dodržování správného jídelníčku. Pravda byla taková, že mi bylo mnohem lépe. Trpěla jsem jen bolestí hlavy a chvílemi můj žaludek zaprotestoval, ale horečka zmizela, léky zabraly. Zakousla jsem se do jahody, sladká chuť mi explodovala na jazyku.
„Nemám hlad mami, vážně. Nemusíš mě stále tak hlídat."
Nepřišlo mi nijak zvláštní, když se máme přitočila k mému boku a naklonila se aby mě políbila do vlasů. „Jsi má dcera, péče o vlastní dítě je životní úděl každé matky." Nedokázala jsem zadržet úsměv. Dnes měla matka dobrou náladu. Zadívala jsem se ven na ulici. Venku se nedělo nic zvláštního, ale přeci jen jsem zažívala pocit nostalgie. Vzpomínky mi v hlavě naskakovaly zcela samovolně. Sedávala jsem u stolu s tátou zatímco máma připravovala oběd. Občas mi přišla tahle krásná minulost na míle vzdálená. Jako kdyby ani nepatřila mně. Ze vzpomínek, co mi draly slzy do očí mě vytrhl zvuk drnčícího zvonku. Smutek vystřídala panika. Střelila jsem očima po hodinách a můj tep vystřelil do výšin. Strýček Mick sem chodil až po směně, až večer. To samé Bastien. Jack dnes neměl přijít vůbec a podle mámina výrazu ani ona nikoho nečekala. Zadržela jsem dech, když se máma pohotově vydala ke dveřím s překvapeným výrazem na tváři. Prosím, ať to není Dante... Nebyla jsem na rozhovor s ním vůbec připravená. Jednoduše jsem mu ještě nechtěla čelit. Douglas se posadil na své obvyklé místo na podlaze. Uši nastražené a připravený „uvítat" příchozího. Zaštěkal, když se dveře otevřely a já zalitovala, že mi přes psí štěkot zcela unikl hlas našeho hosta.
„Samozřejmě, pojď dovnitř. Už je jí o dost lépe, určitě tě ráda uvidí. Je v kuchyni."
Ramena mi v tu chvíli ztuhla a samovolně jsem se přikrčila v reakci očekávání. Dokonce i Douglas se pustil do štěkotu a vyběhl vstříc neznámému. Mé obavy opadly stejně rychle jako přišly. Ve dveřích se neobjevil Dante alias Billy. Doulas skočil do náruče úplně jiné osobě, která se vůbec nezalekla ale naopak zabořila dlaně do jeho srsti.
„No, ahoj, chlapáku. Jakpak ses měl? Co?"
Poněkud překvapeně jsem zamrkala a spustila nohy k zemi. Pozorovala jsem dívku v letních šatech, jak klečí na podlaze v kuchyni a svojí pozornost zaměřila jen na Douglase. Vlasy měla svázané vysoko na hlavě za pomocí šátku. Vůbec jsem nechápala, co tady dělá.
„Uhmm, Sarah?"
Pár hnědých očí vzhlédl vzhůru a na srdcovité tváři zahrál úsměv. „Jo, správně. Ahoj, doslechla jsem se, co s tebou posledních pár dní bylo a napadlo mě, že bych mohla zajít a chvíli ti dělat společnost. Jsi s tím v pohodě? Klidně odejdu, jestli ruším."
„Ne, to je v pořádku. Jen mě překvapuje, že tě tady vidím." prohlásila jsem a shlédla dolů na svoje věci. Pořád panovala velká horka. Měla jsem na sobě jen své oblíbené teplákové šortky a tílko bez podprsenky. Dnes ráno jsem zvládla sprchu a proto jsem měla aspoň vědomí, že nejsem v tom nejhorším stavu. Zatímco se Douglas otíral Sarah o nohy, vrátila se do kuchyně máma.
„Holky, vadilo by vám, když vás tu nechám chvíli o samotě. Skočila bych si něco vyřídit a nebude to..."
„To je v pořádku, paní Bayerová. Postarám se o Suzan, když se jí udělá zle nebo tak něco. Nemějte obavy, já sama nikam nespěchám. Další přednášku mám až za pár hodin."
„Skvělé, Sarah. To ti budu moc vděčná."
