Deník budoucnosti - pozor co píšeš

Jak to všechno začalo

Ahoj, já jsem Ellen a jsem úplně normální holka s normálním životem. Teda skoro normálním. V mém životě je jedna zvláštnost, o které jsem se zatím nikomu nezmínila. Tou zvláštností je můj deník. Kdysi jsem si ze srandy psala deník mé budoucnosti a zjišťuji, že se pomalu ale jistě stává skutečností. Ne, nejsem blázen. Možná, že by bylo všechno, jak má být, ale mývali jsme sousedku, která byla tak trochu blázen do nadpřirozena a asi mě zaklela, jelikož se kdysi stala menší nehoda. A od té doby, se můj deník začal stávat skutečností. A jak se to stalo? Budu vám to vyprávět...

14.3.2009

"Ellen, pojď se najíst!" Zavolala na mě mamka z kuchyně. Zvedla jsem se od stolu a sešla po schodech do přízemí. Bydlím v malém rodinném domku na okraji města s rodiči a sestrou Kristen.

Došla jsem do kuchyně, kde už u stolu seděl táta s Kristen a mamka ještě něco chystala na lince. Sedla jsem si na místo a nasála vůni domácího jídla. Jo, tak tohle je něco jinýho než školní obědy,  pomyslela jsem si a pustila se do jídla společně s ostatními z rodiny.
Dneska je neděle, a tak nemám nic na práci. Proto jsem vzala svůj deník a šla na střechu naší garáže, odkud je nádherný rozhled na celé město. Neměla bych sem chodit, jelikož střecha je ztrouchnivělá, ale i tak tu tajně trávím skoro každý den.

Otevřela jsem svůj deník a rozhlédla se, jestli není nikdo okolo. Kristen se snaží zjistit, co si do deníku pořád píšu, ale nikdy jsem jí to neřekla. Můj život je jako život každého dítěte v mém věku. Nudný a zábavný zároveň, ale i tak si někdy přeji zažít něco šíleného a neobvyklého. V mém deníku se vše odehrává v budoucnosti, kde jsem o něco starší a není zde skoro nic reálné. Často se zde setkávám s nereálnými postavami a mýtickými zvířaty. Je to sice divné, ale proč ne. Vždycky píšu podle nálady, a tak mám zapsané veselé ale i smutné záznamy.

Chvíli jsem si jen tak psala, když jsem najednou uslyšela nějaký šramot od sousedky ze zahrady. Nahnula jsem se přes okraj střechy, abych zjistila, co to bylo, ale ztratila jsem rovnováhu a spadla přímo před sousedku. Ještě že má na zahradě ty starý matrace.... Oprášila jsem si kolena od prachu a podívala se s nevinným pohledem na sousedku. Ta se na mě mračila, až mi z toho šel mráz po zádech. I normálně byla děsivá, ale teď jsem se jí opravdu bála.

"Tak tobě to posledně nestačilo? Jsi pěkně drzá mladá dámo!" Napomenula mě přičemž mě chytla za ruku a vedla pryč z jejího pozemku. "Moc se omlouvám, byla to nehoda! Už se to víckrát nestane!" Omlouvala jsem se jí a doufala, že nic neřekne rodičům, jelikož z tohohle bych měla veliký malér. Ona mě však ignorovala a vedla mě k bráně jejího pozemku. Hned co mě tam dovedla, zavřela za mnou bránu. "Moc se vám omlouvám, už se to nestane." Omluvila jsem se jí ještě jednou. "Trest tě nemine. Ten tvůj deník tě jednou zničí a nevyhneš se tomu." Pohrozila mi a odešla. Moc jsem nechápala její výhružku, ale hodila jsem to za hlavu a šla domů.

To byl den, kdy mě proklela a mně se otočil život vzhůru nohama, aniž bych to tenkrát věděla. O rok později sousedka zemřela na rakovinu a její dům zůstal dodnes opuštěný. Často přemýšlím nad tím, jestli její slova byla jen náhoda, nebo mě doopravdy proklela, ale to se už asi nedozvím.

-------

Po nějaké době jsem se rozhodla znovu zveřejnit některé ze svých starších příběhů a tenhle je jeden z nich. Doufám, že se bude líbit, omlouvám se za chyby a děkuji za přečtení. xx00xx00