Deník budoucnosti - pozor co píšeš

Jít, či ne?

4.5.2015

Smrt sestry mi otvírá bránu do jiného světa. Člověk musí něco ztratit, aby něco jiného získal. Ačkoli jsem ztratila sestru, zjistila jsem, že sousedka od vedle byla skutečně čarodějka. V den posledního rozloučení s Kristen, jsem se s ní znovu setkala. Vstala z mrtvých. Viděla jsem ji a slyšela její proradný hlas. Nevím co měla za lubem, a tak to chci zjistit. Nezbude mi zřejmě nic jiného, než prozkoumat její proklatý dům. 

Stojím před jejím domem a hledím na něj. Od dne její smrt tu nikdo nebyl, a tak nemám ani ponětí, co může být v domě. Vyšla jsem ke vchodu do domu, opatrně otevřela dveře a vstoupila do obrovské haly. Nikdy nezamykala a tak jsem nepotřebovala ani klíče. Došla jsem doprostřed haly a rozhlédla se kolem sebe. Všude byly pavučiny, na knihách, policích a vlastně všude byl prach a v celém domě bylo cítit něco jako převařené byliny. Chvíli jsem to vše pozorně pozorovala a poté se rozešla k jediným schodům, které vedly ke dveřím.

 Dveře byly z masivního dřeva a byly železně okovány. Na nich byly vyryty jakési znaky, ale nevím, co znamenají. Za dveřmi se nacházela menší místnost s různými nádobkami, báněmi, sušenými bylinami, různými tekutinami a taky kostmi. Přešla jsem od dveří ke stolu, který byl u malého okýnka a podívala do otevřené knihy. V knize byl text, avšak nemohla jsem ho přečíst, jelikož byl napsán jazykem, kterému jsem nerozuměla. Nechala jsem to být a šla jsem ke dveřím do další místnosti. Byla to dlouhá chodba. Z ní vedly patery dveře, které byly očíslované římskými číslicemi. Vešla jsem do prvních dveří, za kterými se nacházela menší knihovna. Byly zde knihy asi hodně staré. Prošla jsem knihovnou a skoro u konci poslední police jsem se zastavila. Vytáhla jsem jednu z knih a otevřela ji na náhodné stránce. Na stránce byl text psaný stejným písmem, jako text v knize v pracovně, ale zde byla ještě nějaká ilustrace. Kresba mi připomínala bájného jednorožce, avšak vypadal, jako by pocházel z nejtemnější části pekel.  Knihu jsem radši zavřela, vrátila zpět na místo a odešla do chodby. 

Přešla jsem k druhým dveřím a otevřela je. Chvíli jsem stála ve dveřích, dokud jsem nepobrala, co vidím. V místnosti bylo deset koček, černých jako noc a všechny mě pozorovaly zářivě zelenýma očima. Krom nich, byli v místnosti spící netopýři. Na ně jsem se moc nedívala, jelikož jsem si všimla čehosi na parapetu u okna naproti dveřím. Asi bych to neměla zkoumat, ale zvědavost je silnější jak já, a tak jsem s nejistotou prošla mezi kočkami k parapetu. Na parapetu ležel zlatý kruh, ve kterém byl černý kámen. Na kruhu byla napsaná sova opět tím záhadným jazykem. Byl to talisman sousedky.  Kromě toho tu byl i nějaký papír. Vzala jsem papír do ruky a čekala, že bude zase psát tím písmem, ale ne. Tohle písmo jsem s klidem přečetla. 

Ellen Neilová, vím že jsi tu. Má smrt nebyla náhoda stejně jako smrt tvé sestry. Temné síly ovládnou tento svět a lidé se stanou otroky zla. Musíš spasit lidstvo. Vem si tento amulet. Pomůže ti v boji proti samotnému zlu. Elizabeth Avalei...

Dočetla jsem tyto řádky, zavřela deník a natáhla se na postel. Tenhle zápis jsem nikdy nedopsala, a asi ani nedopíšu. Každopádně je tu zase kus pravdy. S Elizabeth Avalei jsem mluvila, ačkoli je již mrtvá. Co Když musím do jejího domu, abych zjistila co mělo následovat zápisu? Chtěla jsem otevřít deník a přečíst si další zápis, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Co kdybych tam našla děsivou budoucnost jako na této straně. Sama si moc dobře nepamatuji co jsem psala dál, ale myslím, že tak bylo něco už hodně šíleného.  Zřejmě mi nezbývá nic jiného, než opravdu jít do jejího domu.