Deník budoucnosti - pozor co píšeš

Cela a dítě

Probudila jsem se v chladné místnosti neznámo kde. Stěny byly kamenné a očividně dost silné na to, aby se nedaly probořit. Posadila jsem se, opřela se zády o zeď a rozhlédla se po místnosti. Vypadala jako nějaká cela. V rohu místnosti stará rozvrzaná postel, malé okno s mřížemi tak blízko u sebe, že by se nimi nedalo utéct a naproti oknu dveře. Nevím, co mě to popadlo, ale musela jsem se zvednout a zkusit zaklepat na dveře. Třeba mě někdo uslyší. Ze za dveří se ozval hluboký mužský hlas. "Ticho tam!" Trochu mě to podráždilo, a tak jsem zaklepala znovu a silněji. Muž se ozval znovu, ale stále se určitě nechystal otevřít zamčené dveře. Zkoušela jsem to znovu a znovu, dokud jsem neuslyšela cinkání klíčů. Dveře se otevřely a v nich stál chlap jak hora s mečem v ruce. "Řekl jsem ticho!" Zařval tak hlasitě, až mi zalehlo v uších. "Promiňte, ale chci se jen zeptat kde jsem a jak jsem se sem dostala?" Zeptala jsem se bez ohledu na to, že se mě na nic neptal. Muž nadzvedl jedno obočí, podíval se na mě a začal se smát. "Tak ty nevíš, ty malá zlodějko..." Zasmál se. "Okradla jsi královskou rádkyni a kouzelnici Elizabeth Avalei!" Vyštěkl na mě. "Cože?!" Vyjekla jsem nechápavě. Muž s otráveným výrazem kývl. "Ty si snad nepamatuješ svůj čin?"Zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou a kysele vyštěkla. "Jak bych si mohla pamatovat něco, co jsem neudělala. Ani nevím kde jsem!" Na to mě muž chytl pod krkem na vyzvedl do výšky. "Nebuď drzá. Ukradla jsi knihu země Ravis. Knihu, která píše budoucnost. Za to budeš zítra viset." Zavrčel a pustil mě. Dopadla jsem na chladnou zem a snažila se to dostat do hlavy. Země Ravis, kniha píšící budoucnost... no moment. To je můj deník. Rychle jsem se vyšvihla na nohy, div jsem nespadla a rozběhla se přímo proti muži. Má zřejmě rychlejší reflexi, než jsem si myslela, jelikož se jako na povel otočil a srazil mě k zemi. "Odsud  jen tak neutečeš." Zasmál se škodolibě, odešel a zamkl dveře.

Fakt výhra tohle. Jsem v cele, podle mluvy a vizáže toho chlápka ve středověku a ještě k tomu ve vymyšlené neexistující zemi, ve které asi brzo dojde ke zkáze. Musím se odtud nějak dostat a získat svůj deník, jinak se domů asi nevrátím... A k tomu, abych se vrátila budu možná muset ještě zastavit boje mezi těmahle šílencema. No super... Ale proč by mi to Elizabeth říkala, když se mě chtěla zbavit? Nebo si to vymyslela, a využila toho, že neumím číst to písmo? Už vážně ničemu nerozumím. Zvedla jsem se ze země, posadila se na postel a přes mříže se zadívala ven z okna. Byl den, venku zpívali ptáci, kolem chodily lidé, kteří někam spěchali. Kam asi spěchají? Každopádně byl venku mezi všemi zmatek a trochu i panika. Přešla jsem od postele ke stěně, stoupla si na kámen, který vystupoval ze zdi, chytla jsem se mříží a vyšvihla jsem se nahoru tak, abych lépe viděla ven. Okno bylo tak v úrovni země venku, takže šlo vidět na podlahu. Lidé pobíhali sem a tam, pokřikovali jeden na druhého a nikdo si nevšiml malého plačícího dítěte na zemi, kousek od okna. "Promiňte, nevíte čí je to dítě?!" volala jsem na lidi chodící okolo, ale nikdo si mě nevšiml. Jo vím, není slušný pokřikovat takhle na lidi, ale to dítě tam bylo samo, a nikdo se k němu nehlásil. Nakonec mi ruply nervy a zkusila jsem ruku natáhnout k tomu dítěti. Bylo jen malý kousek od okna, ale přesto jsem na něj nedosáhla. Stoupla jsem si na kámen o něco výš a znovu se natáhla k dítěti. Zase jsem na něj nedosáhla, ale dítě si mě všimlo a začalo se neohrabaně batolit ke mě. Už bylo skoro u okna a jelikož bylo malé, tak se mřížemi hravě protáhlo. Vzala jsem malého chlapce do náruče a pokusila se ho trochu utišit. Nevím čí to dítě je, ale nikdo venku se k němu nehlásil, a ani teď ho nikdo nehledal. 

Zaklepala jsem na dveře cely, zavolala na muže, který mě hlídal ať otevře a čekala, až odemkne. Věděla jsem, že to udělá, jelikož mu jednou stačilo se se mnou hádat a určitě mu ruply nervy. Dveře se otevřely a muž automaticky vykřikl, ať jsem ticho. "Nebudu ticho, jestli mi nepomůžete. Tam venku jsou zmatky, nikdo neví co se děje, zatímco mě tu hlídáte, ačkoli bych se odtud stejně bez klíčů nedostala. A k tomu venku vedle mříží, někdo nechal malé dítě, které tam mohli lidé klidně udupat, kdybych ho nevlákala do cely." Pověděla jsem mu celý svůj proslov a čekala, co se bude dít. Muž se podíval na dítě v mé náruči a vytřeštil oči. "Vždyť to je Andrew!" Vyjekl  a val dítě k sobě. "Kde jsi ho našla?" Zeptal se mě kysele. "Byl sám vedle okna. To je váš syn?" Zeptala jsem se drze. "Ne. To je sousedovic kluk, ale jeho otec zemřel ve válce a matka byla zabita. Moje žena si Andrewa vzala na výchovu." Vysvětlil, a přitom choval dítě. "Takže je to váš syn. Příště si svý děti hlídejte, ať je nemusí 'zloději' zachraňovat před udupáním tím, že je vlákají do cely." Poradila jsem mu, nebo spíše ho napomenula. "Nebuď drzá. Stále tě čeká trest smrti." Zavrčel a i s dítětem odešel z cely.