Deník budoucnosti - pozor co píšeš

Hřbitov

Doběhla jsem na konec ulice, která končila u hřbitova. Ani jsem sem nechtěla jít, ale sama jsem neovládala své tělo. Vešla jsem na hřbitov a procházela mezi hroby. Cítila jsem napětí a všude kolem bylo ticho, až na pískání větru. Četla jsem jména na náhrobních kamenech lidí, kteří byli pohřbeni na západní straně hřbitova. Mezi nimi jsem se snažila najít jediný náhrobek. Došla jsem až k poslednímu hrobu, na jehož náhrobním kameni bylo jméno Elizabeth Avalei. Stoupla jsem si před hrob a zadívala se na to jméno.

Co kdyby ještě žila? Poradila by mi, nebo by mě odehnala od svého pozemku, jako tomu bylo vždy?

Sehnula jsem se k vyhaslé svíčce na jejím hrobě, vzala ji do ruky, její knot zapálila o jinou svíčku a postavila ji zpět na místo. Její rodina se o hrob očividně moc nestarala, jelikož květiny ve váze byly dávno seschlé, svíce vyhaslé a celý hrob byl zasypán prachem, listy a cigaretami, které sem lidé hází bez ohledu na mrtvé a pozůstalé. Trochu jsem hrob uklidila, zapálila všechny vyhaslé svíce a sedla si opodál ke stromu tak, abych na hrob stále viděla.

Nějakou tu chvíli jsem byla u jejího hrobu a přemýšlela jsem, jestli by se dalo zabránit té nehodě. Kdybych se otočila dřív, mohla by Kristen ještě žít? A je to jen náhoda, nebo je to s mým deníkem nějak spojené? Čím víc jsem myslela na tu nehodu, tím víc jsem si přála zemřít místo Kristen. Po tváři mi začaly stékat slzy, ale nechala jsem je být.

Zničehonic jsem odněkud uslyšela hlas. "Neplač. Byl to osud a osud se změnit nedá". Prudce jsem se zvedla ze země a podívala se okolo sebe, ale nikoho jsem neviděla. Asi se mi to jen zdálo.. pomyslela jsem si a chtěla jsem už odejít, ale znovu jsem uslyšela ten hlas. "Neodcházej Ellen". Škubla jsem sebou a znovu jsem se rozhlédla kolem, ale zase jsem nikoho neviděla.

"Je tu někdo?" zeptala jsem se a čekala, jestli se hlas ozve znovu. V tu chvíli se mi zjevila nějaká postava. Byla to starší žena. "K-kdo jste?" Zeptala jsem se a pomalu couvala pryč. "Nemusíš se mě bát." Usmála se žena. Všimla jsem si, že vidím skrz ni, což mě dost vyděsilo. Osoba si všimla mého vyděšeného výrazu, a tak trochu couvla. "Neboj Ellen. Je to dávno co jsi mě viděla posledně." Usmála se znovu. Přemýšlela jsem, kdy jsem ji potkala, ale nemohla jsem si vzpomenout. Jako bych ji nikdy neviděla. Žena se začala pomalu přibližovat, načež jsem na nic nečekala a začala utíkat z hřbitova, jak nejrychleji jsem mohla. Za sebou jsem slyšela volání té ženy, ale neohlížela jsem se, jen jsem běžela dál k domovu.

Doma jsem rychle vyběhla schody do patra a zamkla se v pokoji. Nemohla jsem popadnout dech, jelikož jsem byla vyčerpaná a vyděšená zároveň. Co to jen bylo? Není možný abych mluvila s duchem. To je blbost. Určitě se mi to jen zdálo.

Byla jsem dost unavená, protože jsem od včerejška nespala, a tak jsem se jen rychle umyla a šla spát. Ačkoli jsem stále měla v očích slzy a z šoku jsem nechtěla zavřít oči, tak únava byla silnější a já do pěti minut usnula.