Deník budoucnosti - pozor co píšeš

Nehoda

Konečně konec školy. Dneska jsem se málem unudila k smrti. Viky nebyla ve škole, a tak jsem neměla s kým se bavit v hodinách. Vyšla jsem ze školy a šla k bráně, kde čekám na Kristen. Kristen je sice o něco starší než já, ale je naprosto ztřeštěná a někdy ztrácí rozum. Stála jsem u brány asi půl hodiny, než jsem Kristen uviděla. Typicky ona. V ruce cigaretu, v uších sluchátka a nevnímá okolí ani kdyby tu zuřil hurikán.

"Ahoj" pozdravila jsem ji. Ona jen kývla na pozdrav a v klidu šla dál. Chtěla jsem se jí na něco zeptat, a tak jsem se otočila směrem, kterým šla, ale jediné co jsem stihla říct bylo.... No, vlastně jsem nestihla nic říct. Hned co jsem se otočila, spatřila jsem auto, které se řítilo na Kristen.

"Kristen!" Vykřikla jsem, avšak pozdě. Kristen srazilo auto a ona zůstala nehybně ležet na silnici. Řidič dobrzil o něco dál, ale to už bylo jedno. "Zavolejte někdo záchranku!" křikla jsem na lidi okolo a rozběhla se ke Kristen. Ta byla v bezvědomí a pusy jí vytékala krev. Do očí se mi hrnuly slzy a těžko se mi dýchalo. Řidič auta mezitím zavolal záchranku a snažil se mi pomoct probudit Kristen.

Sanitka brzy přijela, naložila Kristen a odjela do nemocnice. Jela jsem s nimi, jelikož jsem se o Kristen bála. V nemocnici jsem čekala před sálem společně s rodiči a doufala, že bude v pořádku. Mezitím mě rodiče trochu uklidnili, ale sami měli slzy v očích.

"Vy jste rodiče Kristen Neil?" zeptal se doktor, který právě vyšel ze sálu. Rodiče si stoupli a kývli na souhlas. Doktor k nim mluvil tiše, takže jsem neslyšela, co říkal. Když odešel, odjeli jsme domů. Celou cestu bylo ticho, jen mamka si občas setřela slzu z tváře. Nevěděla jsem vůbec nic, ale neměla jsem odvahu se zeptat.

Dojeli jsme domů a já na nic nečekala, šla jsem se umýt a spát. Ale nemohla jsem usnout, jelikož mi to slzy nedovolily. Koukala jsem do stropu a myslela stále na Kristen. Celé je to moje chyba. Kdybych ji upozornila dřív, nic by se nestalo. Ale bohužel jsem to nestihla.

Zvedla jsem se u postele a sešla dolů do kuchyně, abych se alespoň napila. Dole v kuchyni byli rodiče a o něčem mluvili. Mamka měla na tváři stopy od slz a táta byl rozhozený, což se moc často nestává. Nevšimli si mě, a tak jsem se schovala za roh a poslouchala je.

"Jak to Ellen řekneme?" ptala se mamka a podívala se na tátu. Ten pokrčil rameny a svůj pohled upřel na desku stolu. "To nevím. Ale musí to vědět. Nemůžeme mlčet" odvětil. A co musím vědět? Proč mi to nikdo neřekne hned? Už jsem chtěla vylézt ze svého úkrytu, ale uslyšela jsem znovu mámin hlas. "Jak jí ale vysvětlit, že Kristen tu nehodu nepřežila?"

V tu chvíli se mi zastavilo srdce a slzy se mi nahrnuly do očí. Nepřežila? Kristen je mrtvá? To nemůže být pravda... Zvedla jsem se ze svého úkrytu a s pláčem utekla zpět do svého pokoje. Tohle se nemělo nikdy stát. Kristen nemohla umřít. Slzy mi lemovaly tvář, ale já je nechala být.

Za dveřmi jsem uslyšela kroky a tlumené hlasy rodičů. "Ellen, zlatíčko, otevři prosím" ozvala se mamka. Setřela jsem si slzy a přitáhla si kolena blíž k tělu. "Ellen, promiň že jsme ti to neřekli hned" promluvil táta. Na to jsem již nevydržela mlčet. "Jděte pryč!" okřikla jsem je. Byla jsem z toho tak rozhozená, že jsem se neovládla.

"Pojď, necháme ji, ať se alespoň do rána vzpamatuje" uslyšela jsem hlas taťky. Zná mě o něco lépe než mamka, a proto ji odvedl od mých dveří. Opřela jsem čelo o kolena a nechala slzy, ať mi lemují tvář. Už je mi to stejně jedno.
Celou noc jsem probrečela a vůbec nespala. Nemohla jsem. Ve chvíli jsem si na něco vzpomněla. Slezla jsem z postele a z pod ní vytáhla kufr se zámkem. Odemkla jsem zámek a vytáhla jsem svůj starý deník. Nalistovala jsem určitou stránku a začala číst řádky.

27.4.2015

Každému se krátí dech, ale někomu až moc rychle. Dnes mi dech nestačil, krev v žilách mi zatuhla a srdce mi přestalo bít. Viděla jsem smrt své sestry. Sestry, kterou jsem tak nenáviděla, ale zároveň jsem ji měla ráda. Její tělo naposledy vydechno a její duše se odebrala do neznáma. Avšak nemohu nic dělat....

Bylo tam ještě pár dalších řádků, ale ty jsem už nečetla. Pamatuji si den kdy jsem to psala. Bylo to v dubnu roku 2011. Byla jsem na ni tenkrát dost naštvaná a nechtěla jsem ji už nikdy vidět. A datovala jsem to na 27.4.2015. Ale to je dneska!! Co jsem to udělala? Zabila jsem svou sestru! Jak je to možný? Ne, to musí být jen náhoda. Nemůže to být pravda....

Zavřela jsem deník, zamkla ho zpět do kufru a schovala zpět pod postel. Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Zabila jsem ji já, já můžu za smrt Kristen.

Do očí se mi opět nahrnuly slzy. Zvedla jsem se z postele, rychle jsem se převlékla a vyběhla pryč z domu. Běžela jsem neznámo kam, ale bylo to hodně daleko od domu.