Seděla jsem a přemýšlela ruce opřené pod bradou a najednou jsem si všimla,že v nich držím vesmír. Docela malý zakřivený prostor vyplněný hvězdami. Překvapilo mě to tak,že jsem nevěděla co dělat.
Bála jsem se dýchat i pohnout. Ale po několika minutách už jsem nevydržela nedýchat z mého nosu vyšla při výdechu pára a v prostoru vykouzlila mlhovinu. V mlhovině se začaly ihned rodit nové hvězdy srážely se s tělesy v prostoru zanikaly a opět se rodily z nicoty odpad z těch zániků míchal se s dalšími složkami vesmírné hmoty a vlivem rotací, odstředivosti a magnetizmu vznikaly nové planety.
Sledovala jsem zrod celých nových galaxií a od úžasu mi z pusy vylétlo:
„Ty bláho." A někde v tom vesmírném mumraji, v maličkém modrém bodu, začal někdo psát první svatou knihu.:D