Ahoj, jmenuju se Rose Connemar. Nikdy v životě jsem nebyla na letním táboře, tak proč to měnit? Když tam ale přijedu, čeká mě tam milé překvapení. Sáhnu si až na úplné dno i na nebe. Ale co se může stát? Je to jen neškodný letní tábor...
Ucítil jsem prudký náraz do boku. Jenže ne do mojí strany, ale do strany Rose. Rozepl jsem si pás a podíval se na ní. Měla nepřirozeně ohnutou hlavu a pravou nohu. zatřepal jsem s ní, ale nic.Otevřel jsem dveře a vylezl ven. Bál jsem o Rose. Moc jsem se bál. Někdo přivolal policii.
,,Chlapče, ustup stranou." promluvil na mě jeden policista. Uhnul jsem a on se snažil vypáčit dveře. Nešlo mu to.
,,Obávám se, že ji už nedokážeme zachránit." prohlásil po pár neúspěšných pokusech. Naštval jsem se a pěstím bouchnul do střechy auta. Dveře se otevřely. Hodil jsem po policistouvi úšklebek. Nahnul jsem se dovnitř a vytáhl ji ven.
,,Budeš v pořádku." zašeptal jsem jí do ucha.
Sedl jsem si doma na postel. Poldové mě poslali domů. Začal jsem vzpomínat na naše chvíle. Ty chvíle při líbání...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ty chvíle v rybníku...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ty chvíle, když jsem ji mohl obejmout...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Byly nezapomenutelné. A teď, jako bych o ně měl přijít. Jak já ji miloval. Prohrábl jsem si vlasy a učinil rozhodnutí. Jestli má odejít, tak budu s ní. Budu s ní do poslední chvíle. Budu s ní do posledního vydechnutí... Vstal jsem a vydal se do nemocnice.
Sedl jsem si na plastovou židli v čekárně a čekal. Čekal, čekal a zase čekal. Venku už bylo ráno a já pořád čekal. Najednou přišla sestra a pokynula mi. Dovedla mě před její pokoj a odešla. Nadechl jsem se a otevřel. Rychle jsem za sebou zavřel a podíval se na ni. Pravou nohu měla v sádře a kolem krku límec. Zavřené oči značily, že spí. Sedl jsem si vedle ni a vzal ji za ruku. Pohladil jsem ji po boku a ona sykla bolestí. Pomaličku otevírala oči, jakoby se bála, co tam uvidí. V očích se jí zračila silná bolest a utrpení. Jen vzádu, úplně v koutku jsem uviděl radost, že někoho vidí. Povzbudivě jsem se usmál. Ona taky, ale byl to takový ten zdvořilý úsměv.
,,Ahoj." vydechl jsem.
,,Ahoj, kdo jsi?" usmála se zmateně a já ztuhl. V tu chvíli vešel doktor a pokynul mi, abych ho následoval na chodbu.
,,Jakto, že si mě nepamatuje?!" vyjekl jsem, když jsem zavřel dveře.
,,Utrpěla zranění na hlavě v oblasti paměti. Vypadá to, že má amnézii."
,,Co to pro mě znamená?!" zeptal jsem se. Ale už jsem věděl, co řekne.
,,To znamená, že si vás nepamatuje. Nepamatuje si nikoho."
,,A kdy si vzpomene?" zeptal jsem se zlomeně.
,,Je procento, že už nikdy." Po tváři mi stekla slza. Utřel jsem ji do rukávu a smutně zakýval hlavu.
,,Uhm, pane?" ozvalo se za dveřmi. Otevřel jsem je a ona se zeptala:
,,My jsme se už někdy viděli, ne?"
Tákže lidičkýý. Další část. Ne, nedokázala jsem nikoho zabít. :D Ach, smůla, že? xD No, jen jim tu lásku přejte. Vždyť ji chcete taky zažít ne? No ták. :D
