Jiný život

Dospívání

Nikdo

Esme rostla do krásy. Každým rokem byla krásnější a chytřejší. Už jí bylo deset let. Její krásné hnědé vlasy jí už splývaly po pás. Oči jí trochu ztmavly. Dnes jí začínal další školní rok. Začala chodit do páté třídy.

Esme

Zašla jsem popřát dobré ráno tetě Beatrice a pak jsem se vydala do školy. Lily už tam na mě čekala a společně jsme vešly do budovi školy. V šatně jsme se přezuly a vydaly jsme se do třídy. ,,Tak jak bylo o prázdninách?" Zeptala se mě Lily, jen jsem se posadila do lavice. ,,Celkem dobrý. Chodila jsem s tetami na mše, pomáhala jsem připravit pár dobročinných akcí a tak podobně. A jak si se měla ty?" Zeptala jsem se jí pro změnu zase já. ,,Byla jsem s rodiči na dovolené a pak jsem byla měsíc u babičky." Odpověděla mi Lily. ,,To jsi si určitě užila." Usmála jsem se na ní. ,,Jo bylo to celkem dobrý." Usmála se Lily. Nechceš jít dneska po škole k nám?" Zeptala se mě Lily. ,,Dneska to bohužel nepůjde. Slíbila jsem tetě Mie, že jí pomůžu s přípravou oběda. ,,Ale zkusím se s tetami domluvit na zítra." ,,Dobře budu se těšit." Usmála se Lily. Pak přišla paní učitelka Blackeová a začala výuka. Jako první hodinu jsme měli český jazyk.

Beatrice

Esme se ráno se mnou rozloučila a pak se vydala do školy. Asi za deset minut jsem musela jít na ranní mši. S Grace jsme se posadili uplně dozadu. Dnes vedla mši matka představená. Po mši jsem se rozhodla, že nepůjdu hned s ostatními do kláštera, ale zůstala jsem ještě v kostele. Chtěla jsem poděkovat bohu, že nám dal Esme. Stejně, jako jsem to dělala každý rok. Takže jsem z kostela odešla až o půl hodiny později než ostatní. Původně jsem chtěla jít rovnou do kláštera, ale nakonec mé kroky vedly jinam. Nevím proč, ale něco mě táhlo uličkou naopačnou stranu. Různě jsem procházela uličkami. Jako by mě nějaká neviditelná síla vedla. Prošla jsem starou branou a pak dál několika dalšími uličkami. Najednou ta síla, která mě poháněla přestala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Na zemi předemnou ležel zlatý medailonek. Byl vy tvaru srdce a když jsem ho otevřela tak v něm byla fotka miminka. V tom miminku jsem poznala naši malou Esme. ,,Ale jak se sem dostal? Musí tu ležet už řadu let." Přemýšlela jsem, zatím co se mé nohy vydaly do kláštera. Do kláštera jsem přišla těsně před polednem. Ani mi nedošlo jak dlouho jsem procházela městem. Došla jsem do svého pokoje a na chvíli jsem se posadila na postel. Musela jsem trochu vstřebat události dnešního dopoledne. Asi půl hodiny po mém příchodu se rozezněl zvonek, který ohlašoval čas oběda. Schovala jsem tedy medailonek, který jsem celou dobu držela v ruce do kapsy svého šatu a vydala jsem se do jídelny. Všichni už tam na mě čekali. Postavila jsem se tedy na své místo a začaly jsme odříkávat modlitbu.

Esme

Na oběd jako poslední dorazila teta Beatrice. Rychle se tedy přesunula na svoje místo a pak jsme všechny odříkaly modlitbu. Teprve po modlitbě jsme se posadily k jídlu. Musela jsem mě a Miu a Grace za dnešní oběd pochválit. Moc se nám povedl. Po obědě jsem pomohla tetě Emmě uklidit ze stolu a pak jsem se vydala do svého pokoje učit. Trochu mě vyděsila teta Beatrice, která seděla u mě v pokoji na posteli. ,,Ahoj Esme." ,,Ahoj teto." Usmála jsem se na ní. ,,Něco pro tebe mám." ,,A co?" Zeptala jsem se zvědavě. Teta Beatrice zašmátrala v kapse svého oděvu a podala mi zlatý medailonek ve tvaru srdce. Chvíli jsem se ho prohlížela a pak jsem ho otevřela. Uvnitř byla fotka miminka a vedle toho byl nápis. Moje milovaná holčička. Nechápavě jsem se podívala na tetu Beatrice. ,,To miminko na té fotografii jsi ty." Řekla mi. ,,Ale kde jsi ho vzala teto?" Zeptala jsem se stále nechápavě. Teta mi pokynula, abych se posadila. Udělala jsem co chtěla. ,,Dneska ráno po mši, jsem v kostele ještě chvíli zůstala a modlila jsem se. Když jsem pak odcházela, popadlo mě takové nutkání nejít zpět do kláštera, ale na opačnou stranu. Jako by mě něco, někam táhlo, ale já nevěděla kam. Táhlo mě to různými uličkami města, až najednou ten pocit co mě naváděl zmizel. Rozhlédla jsem se tedy po tom místě. Na zemi v prachu tam ležel tenhle medailonek. Když jsem ho otevřela a uviděla tvojí fotku s tím nápisem, tak mi bylo jasné, že nejspíše patřil tvé matce. A proto by jsi ho teď měla dostat ty."