Jiný život

Ztráta dcery

Susan

Běžela jsem uličkou. Už jsou za mnou. Slyším je, jsou tak blízko. Najednou se mi v náručí rozplakala moje dcerunka. ,,Ššš neplač holčičko moje." Snažím se jí za běhu uklidnit. Na konci ulice zahýbám do prava. Chvilku běžím a pak zahnu do další uličky vlevo, kdy stojí starý křesťaský kostelík. Mé pronásledovatele jsem sice na chvíli setřásla, ale brzy mě zase najdou. Věděla jsem to. Vždycky mě našli. Doběhla jsem ke kostelu. Věděla jsem, že pokud chci svou milovanou holčičku zachránit, tak se jí musím vzdát. Položila jsem jí před dveře kostela. Naposledy jsem jí políbila na její dětské čelíčko. ,,Sbohem holčičko moje. Mám tě ráda." Zašeptala jsem jí do ouška a slzy mi začaly stékat po tvářích. Pak jsem se postavila na nohy a třikrát jsem silně zabušila na dveře. Pak jsem se rozeběhla uličkou v pravo dál od kostela. ,,Sbohem moje holčičko." Pomyslela jsem si a pak jsem zahla do další uličky v pravo. Tam jsem na ně narazila. ,,Támhle je." Vykřikl jejich velitel a pustili se opět za mnou. Na nic jsem nečekala a proběhla jsem bránou, která stála předemnou a pak jsem zahnula do ulice, která se nacházela v pravo od brány.

Beatrice

Vracela jsem se z ranní mše zpět do kláštera. Dnes jsem šla sama, jelikož jsem ještě pomáhala zdejšímu faráři s drobnými úpravami kostela. Když jsem šla chodbou kostela, která vedla k východu, tak jsem zaslechla tři rány do dveří. Přidala jsem do kroku a rychle jsem dorazila ke dveřím. Pomalu jsem je otevřela. Nikdo za nimi nestál, ale když jsem pohlédla dolů na schody, všimla jsem si malého uzlíčku kousek ode dveří. Když jsem se k tomu přiblížila, tak jsem zjistila, že v tom uzlíčku je zabalené miminko. Opatrně jsem ho vzala do náruče. Přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit do kostela za farářem a dítě mu předat, nebo jestli ho mám vzít sebou do kláštera. Nakonec jsem se ho přeci jen rozhodla vzít sebou do kláštera.

Susan

Běžela jsem, ale síly mi ubývaly, až mi nakonec ubyli zcela. Padla jsem na kolena a už jsem neměla sílu opět se zvednout na nohy. ,,Tady je. Zajměty ji." Ozval se za mnou hlas a pak se na mě sesypalo asi osm mužů. Vytáhli mě na nohy a pak mě odtáhli k jejich veliteli. ,,Tak už jsme tě dostali Susan." Usmál se a pak zavelel, aby mě odvedli do věznice. ,,Sbohem moje holčičko, snad tě čeká lepší osud, než by tě čekal se mnou." Pomyslela jsem si ještě před tím, než mě únava schvátila do své náruče a před očima se mi zatmělo.

Po pěti letech

Esme

,,Deset, dvacet, třicet." Počítala Beatrice a já jsem se běžela schovat. Utíkala jsem chodbou, která vedla k pracovně tety Sofie. Vběhla jsem k ní a rychle se schovala pod stůl. Sofie se ke mně sehla a já na ní udělala. ,,Pššš." To aby mě neprozradila. Sofie se na mě usmála a pak na mě mrkla. Chvíli se nic nedělo a Sofie pokračovala ve své práci. Pak někdo zaklepal na dveře. ,,Dále." Řekla Sofie." ,,Promiňte matko představená." Poznala jsem hlas tety Beatrice. ,,Není tady náhodou Esme. Hrajeme si na schovávanou." Nevím, co se pak dělo, ale najednou se Beatricina hlava objevila za mnou a řekla. ,,Mám tě." Začala jsem se smát a chytla jsem se tety Beatrice za ruku, kterou mi před chvíli podala. Společně jsme vylezli z podstolu a chtěli jsme odejít ze Sofiiny pracovny. ,,Esme." Zavolala na mě Sofie. ,,Ano teto." Usmála jsem se na ní. ,,Je hezké, že si s tetou Beatrice hrajete Esme, ale já tady musím pracovat, tak se sem prosím nechoď tak často schovávat ano." ,,Dobře teto." Usmála jsem se na ní a společně s Beatrice jsme odešli. Chvíli jsme si ještě hráli a pak se rozezvoněl zvonek, který nás upozornil na to, že se bude podávat oběd. A tak jsme se s tetou vydali do jídelny. Posadili jsme se u stolu. Během několika minut začaly chodit i další tety a pomalu si sedaly ke stolu. Jako poslední přišla teta Sofie. Všichni jsme se postavili a pak teta Sofie pronesla modlitbu. Pak jsme se všichni posadili a teta Natalie nám všem roznesla jídlo. Moc mi to chutnalo. Po jídle teta Ella a teta Mia začali sklízet nádobí a Beatrice mě předala tetě Grace, protože ji i ostatní čekala odpolední modlitba. A protože jsem prý ještě malá, tak vždy se mnou někdo zůstával v klášteře.