Uzdravení a odchod

213 10 2
                                    

Po týdnu

Carlisle

Esme se během týdne v mojí péči zcela zotavila. Pomohl jsem jí najít práci v nemocnici. Tedy jenom pro začátek. V nemocnici bude pracovat jako uklízečka. A také jsem jí pomohl najít byt a zaplatil jsem jí nájem na tři měsíce dopředu. A pak už přišel čas abych ji i Kyru nechal žít jejich lidský život. V nemocnici jsem dal výpověď před dvěma dny. Ty dva dny jsem zůstal doma a hledal novou práci. Projížděl jsem inzeráty na internetu, ale vše bylo buď ve špatné lokalitě a nebo moc blízko tomuhle místu. A navíc mi ten můj malý hlásek v hlavě pořád křičel. Zůstaň s Esme. Potřebuje tě a ty ji miluješ. Ale já ho nemohl poslechnout, i když jsem moc chtěl. Nemohl jsem být takový sobec a zničit jí život.

Esme

Práce, kterou mi Carlisle domluvil byla skvělá. Výborná pracovní doba a na mé poměry velký plat. Dnes jsem byla v práci třetí den. A bylo mi divné, že jsem na Carlisle ještě nenarazila. Chtěla jsem mu ještě jednou poděkovat za všechno co pro mě udělal. A taky se mi po něm stýskalo. Za ten týden jsem si na něj zvykla a i Kyře se stýskalo. Často o Carlisleovi mluvila. Zrovna jsem se vydala uklízet na třetí ambulanci, když jsem zaslechla doktora Blacka, jak mluvil s ředitelem Bannerem. ,,Nevíte, proč pan Cullen podal výpověď?" Ptal se pan ředitel. ,,Říkal, že k tomu má své osobní důvody." Odpověděl mu pan Black. ,,A nevíte, jestli už našel jiné pracovní místo." ,,Pokud vím, tak zatím stále bydlí tady, takže asi ještě ne." Dál jsem jejich rozhovor neposlouchala a šla jsem si po své práci.

Když mi skončila směna a vyzvedla jsem Kyru ze školky, tak jsem se jí zeptala. ,,Kyro, co kdybychom se zašly podívat za Carlislem?" ,,Áno." Vykřikla nadšeně. Město jsme přešly celkem rychle a ke Carlisleovu domu to už pak nebylo daleko. Zazvonily jsme. ,,Vydržte." Slyšet Carlisleův hlas mě velmi uklidnilo. Po chvíli nám otevřel. ,,Esme." V jeho tváři bylo jasně vyditelné překvapení. ,,Dobrý den Carlisle. Smíme dál?" ,,Samozřejmě." Vykoktal a trochu nám uhnul. Vešly jsme do chodby. Zuly jsme si boty a Carlisle nás zavedl do obývacího pokoje. ,,Stalo se snad něco?" Zeptal se a jeho oči přímo prozrazovaly, že hoří zvědavostí. ,,V nemocnici jsem zaslechla, že jste prý podal výpověď." Sklonil hlavu, jako přistižené dítě. ,,Ano. Podal." Přiznal se. ,,Moc mě mrzí, že jste chtěl odjet bez rozloučení." Kyra nás zaujatě poslouchala. Pak se smutně otočila ke Carlisleovi. Přitiskla se k němu a pevně ho objala. ,,Proč chceš jet pryč?" Z jejího hlasu byl slyšet smutek, bolest a pláč. Měla Carlisle opravdu ráda. Carlisle byl překvapený, ale objetí jí opětoval. I já jsem měla hlavu svěšenou. I mě bylo líto, že odjíždí. Na dlouho dobu zavládlo ticho.

 Carlisle

Příchod Esme a Kyry mě velmi překvapil. A to jak se ty dvě chovaly mě překvapilo ještě víc. Kyra mi skoro plakala na rameno v objetí a v Esmině tváři byl smutek jasně čitelný. To mi velmi ubližovalo. Věděl jsem, že nemůžu zůstat v jejich životech, ale také jsem viděl, jakou bolest jim můj odchod působí. A opět se ozval můj hlásek. ,,Tak vidíš. Svým odchodem jim jen ubližuješ. Mají tě rádi. A ty je. Proč si nepřeješ trochu toho štěstí." A pomalu jsem tomu hlasu začínal věřit. Byl jsem na velkých pochybách.

Jiný životKde žijí příběhy. Začni objevovat