Jiný život

Neděle

Carlisle

V neděli ráno jsem vzal Kyru a Esme do zoo. Kyra běhala od jedné klece ke druhé a velmi si to užívala. Já a Esme jsme se drželi za ruce a sledovali jsme ji. Můj život byl teď plný štěstí a radosti. Kolem poledne jsme se všichni vydali do restaurace. Esme si dala lasagne a Kyra si dala pizzu. Sledoval jsem je a pohled na ně mě velmi fascinoval. Stejně jako mě fascinoval pohled na to, jak Esme spí. Byla tak sladká, když spala. Po obědě jsme ještě chvíli chodili po zoo. Ale asi hodinu na to už Kyra začínala pomalu usínat za chůze. Takže jsem ji vzal do náruče a vydali jsme se k autu. Usadil jsem ji do autosedačky. Esme už seděla na straně spolujezdce. Posadil jsem se za volant. ,,Tak líbil se ti dnešní výlet?" ,,Byl úžasný." Usmála se na mě. Lehce jsem jí políbil a s úsměvem na rtech jsme se rozjeli k domovu.

Přijeli jsme domů ve tři odpoledne. Kyru náš příjezd neprobudil a tak jsem ji zanesl do jejího pokoje. Esme zatím šla do kuchyně a zapnula vodu na čaj. Přišel jsem za ní, hned jak jsem Kyru uložil. Ze zadu jsem ji objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Věnoval jsem jí jeden polibek na krk. Lehce se pod ním zachvěla a srdce jí poskočilo. To byl zvuk, který jsem miloval. Chvíli jsem jí takhle držel, ale po chvíli se odtáhla a podívala se mi do obličeje.

Esme

,,Carlisle." Oslovila jsem ho. ,,Ano Esme." V jeho obličeji byly znát obavy. ,,Dlouho jsem o tom přemýšlela a zvažovala." V jeho obličeji se zračil strach. Lehce jsem ho pohladila po obličeji a políbila na obě dvě tváře. Trochu ho to rozptýlilo. ,,Víš chci, aby jsi mě proměnil. Chci ti stát po boku po celý zbytek věčnosti." Na tváři se mu objevilo mnoho pocitů. ,,Esme, to ti nemůžu udělat. Nemohu ti vzít duši." ,,A jak víš, že ty nemáš duši? Někdo tak milý, hodný a dokonalý." ,,Vím to Esme." Byla jeho odpověď. ,,Carlisle prosím." Chytila jsem ho za ruku. ,,Nechci stárnout a nechci, aby jsi se díval na to jak umírám." Carlisle rychle zavrtěl hlavou a pak než jsem se nadála vyběhl z domu. Běžela jsem za ním, ale kam se hrabe lidský běh na ten upíří. ,,Carlisle." Vykřikla jsem do lesa, ale jediné, co mi odpovědělo, byla ozvěna. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy.

Dlouho jsem seděla venku před domem. Oči se mi začaly zavírat. Nebránila jsem jim. Chladná podlaha mi připomínala Carlisleovu hruď. Ležela jsem na ní a nechavála se unášet po vodní hladině do říše snů. Tehdy kdy do mně vstupovala otupělost a spánek, do mě vstoupil také klid a bylo mi jedno co se mnou bude.