Jiný život

Těžké rozhodnutí

Carlisle

Vyběhl jsem ven. Běžel jsem lesem v domnění, že všemu tomu co mé uši slyšely uteču. Zastavil jsem se až poblíž pobřeží. Hleděl jsem na moře a představoval jsem si, jak by bylo všechno jednoduché, kdybych byl člověk. Pomalu začala padat tma. Sledoval jsem ten výjev. Slunce, bylo jako život. Ráno vyšlo, stejně jako se člověk narodí. Projde pak celou oblohu, jako člověk životem a zapadá stejně, jako člověk umírá. Co jsem pak byl já? Slunce, co se zastavilo uprostřed nebe a nemůže dál? Či snad slunce, které spadlo z oblohy, které už nesvítí a jen přežívá? Esme, jaký jí bych připravil život.

Tak kolem půlnoci jsem dospěl k rozhodnutí. Věděl jsem, že je to sobecké a hloupé, ale nemohl jsem si pomoci. Věděl jsem, že bez ní nebudu moci žít a také jsem pro své rozhodnutí přijmul její argumenty. Takže jsem se rozhodl ji přeměnit v upíra. Rozběhl jsem se domů. Neběžel jsem nijak rychle. Po chvíli se předemnou objevil náš dům. A Esme spala na jeho zápraží. Rychle jsem k ní přiběhl. Rosa už jí zmáčela oblečení a její tělo bylo hrozně chladné. ,,Ach Esme." Vydechl jsem. Bylo mi jasné, že tu na mě čekala. Vzal jsem ji do náruče. Její tělo bylo skoro stejně chladné, jako to mé. Musela rychle do tepla. Okamžitě jsem jí zanesl do pokoje. Zabalil jsem jí do několika peřin. Potřebovala se zahřát. Ležel jsem vedle ní a sledoval každý její pohyb.

K ránu se začala hrozně třást a zvedla se jí teplota. Dal jsem jí prášky proti horečce. Zatím jsem nemohl dělat víc. Pak jsem zavolal do práce, že je Esme nemocná, a že si beru ošetřování. Pochopily to a já se mohl zase věnovat Esme. Prášky zabíraly jen málo, takže jí bylo čím dál hůře. Doma jsem měl také malou ordinaci. Vzal jsem z ní přístroj a kapačku. Snažil jsem se jí všemožně pomoci a přijít na to, co jí vlastně je. V osm za námi přišla Kyra a když viděla kolik hadiček vede do Esme tak leknutím vykřikla. Trvalo mi snad půl hodiny než jsem ji utišil.

V noci

Esme bylo čím dál hůř. Léky nezabíraly a ona mi umírala před očima. Srdce jí pumpovalo čím dál pomaleji. Nemohl jsem tu jen tak stát a dívat se jak umírá. Přišel jsem k ní blíž. Naklonil jsem se k jejímu uchu. ,,Esme, stále si přeješ být upírem?" Lehce kývla a podívala se na mě kalnýma očima. ,,Promiň mi to." Zašeptal jsem a naklonil jsem se k její kůži na krku. Mé pevné zuby ji prokously jako peříčko. Neochutnal jsem však její krev i když se mi sama vlévala do úst. Nevšímal jsem si jí. Jen jsem nechal svůj jed, aby jí proudil do těla. Po chvíli jsem se odtáhl. Musel jsem rychle do koupelny a vymýt si pořádně ústa. Když jsem se vrátil u Esme už začala přeměna. Každou chvíli sebou cukla a k ránu už pak začala i křičet. A já jsem u ní jen seděl a modlil se, aby to všechno dobře dopadlo.