Jiný život

Prozrazení II. část

Esme

,,Klid Esme." Snažil se mě utišit Carlisle a opatrně se ke mně blížil. ,,Chápu, že po tom, jakou máte zkušenost s muži, se Vám to tak zdá. Ale není tomu tak." Jeho hlas byl prosebný a něžný. Bál se, aby mě nevystrašil. ,,Tak proč jste nás chtěl opustit." Neposedné slzy mi zase začaly stékat po tváři. Kyra ke mně přiskočila a pevně mě obejmula kolem pasu. ,,Neplač maminko." Zašeptala. Carlisle měl svěšenou hlavu. ,,Když Vám vše řeknu, tak utečete." ,,Nevěřím." Odporovala jsem. Z těžka si povzdechl. ,,Esme, já nejsem člověk. Nejsem to, čím jste vy." Jeho slova mě moc nepřekvapila. Tušila jsem, že člověk by nemohl mít stále tak ledovou kůži, jako měl Carlisle. ,,Tušila jsem to." Má slova ho překvapila. Zvedl ke mně oči. Překvapení z nich přímo čišelo. ,,Carlisle, i kdyby jste měl tři oči, chapadla místo rukou a zvířecí zuby místo lidských. Cítila bych k Vám to samé." Ani jsem si nevšimla, jak se ke mně dostal a položil mi svou ruku na ústa. ,,To neříkejte Esme. Litovala by jste toho. Já jsem totiž upír."

Carlisle

,,Já jsem totiž upír." Vydechl jsem jí do obličeje. Čekal jsem, že ztuhne, že jí poskočí srdce, že s křikem uteče. Ale nic z toho se nestalo. Jen její oči mě mile sledovaly. Pak sundala mou ruku z jejcí úst. ,,I kdyby jsi byl Lochneská příšera Carlisle, tak tě budu milovat." Tentokrát jsem ztuhl já. Za prvé, to bylo poprvé co mi tykala a za druhé mi řekla, že mě miluje. Nemohl jsem se z toho všeho vzpamatovat.

Esme

Carlisle stál jako přimražený. Bylo mi jasné, že mé city ho překvapily. Ale já to tak cítila. A tak, když už stál delší dobu bez hnutí, tak jsem se k němu přiblížila a políbila jsem ho. Cítila jsem, jak se jeho ledové ruce obtočily kolem mého pasu. Polibek mi s vášni oplácel. A pak se pokojem rozlehl Kyřin smích. Oddělily jsme naše rty a chvíli jsme si hleděli do očí. V jeho očích byla láska a štěstí. A myslím, že to samé mohl stejně dobře jako já číst on v mých očích.

Ještě toho dne, nám Carlisle pomohl se přestěhovat zpět k němu. Chtěl nás teď mít u sebe a já jsem tomu byla jen ráda. Kyra byla zase ve svém pokoji, a jak jsem se později dozvěděla, tak Carlisle nepotřeboval spát, takže mě byl přidělen jeho pokoj. No přesněji si mě k sobě nastěhoval.

Když padl večer, tak Carlisle uložil Kyru. Já jsem zůstala v obývacím pokoji a pila čaj. Carlisle si ke mně pak přisedl. ,,Nelituješ toho všeho?" Zeptal se mě. Rychle jsem se na něj podívala. Z pohledu jeho očí mi bylo jasné, že tomu všemu ještě pořád nevěří. Odložila jsem hrnek s čajem na stůl a posunula jsem se blíž k němu. Natočila jsem jeho tvář k té mé a políbila jsem ho. Nejdřív jen letmě, ale on náš polibek prohloubil. Pak jsem se musela trochu odtáhnout, abych nabrala dech. Jen mě s úsměvem na rtech pozoroval. ,,Co je tak úsměvné?" Zeptala jsem se ho. ,,Jen jsem zapomněl, kolik péče lidé potřebují." Jeho úsměv se roztáhl. ,,Copak ty nepotřebuješ dýchat?" ,,Ne." Jeho odpověď mě vážně překvapila. ,,Takže nejen, že nespíš, ale taky nedýcháš." ,,Dýchám, ale nepotřebuji to. Je to jen takový zvyk." Začal mi všechny taje jeho existence pomalu odkrývat.