Whitmore twins [Teen Wolf CZ]

9.Kapitola

Promiňte lidi, jsem prostě blbá a úplně zapomněla že vůbec něco píšu.. :'DD Teď už snad budu vydávat normálně.. :)) Užijte si další kapitolku.. :)
Nellis

Uběhlo pár dní od té události s knihovnou a Jacksonem. Bylo to dost zvláštní, ale taky pro mě ponaučitelné že se mám bráchy stranit. Vždycky se na mě jen udiveně podívá a jde pryč. Skoro každou noc někam zmizí, ale vím že se do toho nesmím plést.
Scott mi dokonce říkal že už na to pomalu přichází a že by ho z toho snad co nejdřív mohli dostat.

Teď zpátky do přítomnosti. Sedím ve škole u oběda a jen na to blbě koukám a přemýšlím. Ostatní si povídají a moc si mě nevšímají. Tím líp, poslední dobou jsem stejně úplně mimo.
Se Stilesem nevím jak to mám, od toho prvního polibku se spolu moc nebavíme a nevím proč.

Vstala jsem a odešla pryč. Slyšela jsem za sebou kroky, ale neotáčela jsem se a dál mířila ke svojí skříňce.
„Hej Carr, stůj!!" ozval se za mnou Stilesův hlas.
Otočila jsem se a koukala mu do těch jeho úžasných oříškových očí.
„Carrie, co se děje? Vůbec se semnou nebavíš od toho polibku a já jsem celý zoufalý." celá jsem zrudla a při tom jak jsem se to snažila zakrýt jsem odpověděla: „Já nevím co se děje, to ty mě ignoruješ."
„Myslím že jsme se ignorovali navzájem. Hele vymažeme to ignorování a navážeme na to hezké co říkáš?" usmál se a dal mi ruce okolo pasu.
„Moc ráda." úsměv jsem mu oplatila a dala mu malou pusu.
„Aaaw, to je taaak roztomilé." Povzdechla si úžasem Lydie.
Oba dva jsme se jen zasmáli, poděkovali a pokračovali ke svým skříňkám. Dvacetčtyřka má totiž skříňku vedle mě, aspoň si budeme co nejblíž. Panebože měla bych přestat s těma sladkýma řečičkama nebo se roztopím jak marshmellow v hořícím létě. Ne fakt! Jednou jsem si myslela že se fakt uškvařím. Byla jsem tak spocená že jsem tušila že ze mě vyteče celý bazén a já budu moct prodávat lístky na aquapark. Normálka.

Po škole mě odvezl Stiles domů. Hned po tom co jsem vešla do pokoje mi volal:
„Ahoj, promiň že volám už teď, ale chtěl jsem se ujistit že jsi v pohodě." slyšela jsem nervozitu v jeho hlase.
„Stilesi, viděli jsme se před 10 minutama, ani ne. Co potřebuješ? A doopravdy." řekla jsem napůl pobaveným a napůl vážným hlasem.
„No víš Lydie pořádá oslavu jejích narozenin, tak jsem se chtěl zeptat..... Noo... Jestli by jsi tam šla semnou?" zeptal se nejistě.
„Jo moc ráda půjdu." řekla jsem a usmála se do telefonu.
„Dobrá v osm tě vyzvednu."
„Fajn, budu čekat, zatím ahoj."
„Ahoj." a pak už bylo na druhé straně jen ticho.