Lucy Forbs...

Část 3

2.kapitolka

(pohled Lucy)

Když jsem vyběhla schody, šla jsem za Damonem do pokoje. Klidně jsem si vedle něj lehla a snažila se usnout. Usla jsem až kolem půl druhé ráno. Zdál se mi hrozný sen. Zdálo se mi o mém minulém létě jak jsem se zastavila v New Orleans. Nakonec jsem zde stávila něco přes rok.....

Vzala jsem si do ruky časopis a listovala stránkami. "Ahoj," oslovil mne mužský hlas, teprve teď zaregistrovala, že vedle mě někdo sedí. Pohlédla jsem na zdroj hlasu. Vedle seděl nějaký kluk a nervozně se usmíval. "Ahoj," opětovala jsem mu pozdrav. Odkašlal si, viděla jsem na něm, že chce nějak zahájit rozhovor. "Víš, říkal jsem si... Kam letíš?" "No, pokud vím, tak tady to letadlo letí do New Orleans, nemám v plánu vystoupit za letu," vysvětlila jsem mu a odložila časopis, který jsem stále svírala v ruce.

O pár hodin později. Přišla jsem do baru a uviděla krásného chlapíka. "Můžu tě pozvat na skleničku?" zeptal se mne tajemný neznámý. "Klidně i na dvě," pronikavě jsem se na něj podívala. "To jsem poctěn," zasmál se a zavolal si k sobě číšníka. "Co si dáš?" zajímal se a stále ho neopustil ten úsměv, který určitě používá k tomu, aby sbalil holky. "To samé, co ty!" mrkla jsem na něj. "Zajímalo by mne, jak se popasuješ s burbonem," uchechtl se. "Věř mi, že dobře!" Neznámý tedy objednal pití a pozorně si mne prohlížel, po chvíli se usmíval od ucha k uchu... "Vážně mi neprozradíš své jméno?" "Ne," odsekla jsem mu ostře. Sklopil hlavu, zřejmě se stále smál. "Upírka, která si hraje na drsňačku... líbíš se mi," šeptl a zahleděl se mi do očí. Trochu mě to zaskočilo, ale nedala jsem na sobě nic znát, nesmím vypadat překvapeně! "Upír, který si hraje na drsňáka," oplatila jsem mu stejnou mincí. Vydal ze sebe určitý posměšek. "Tak nějak!" přikývl. Super, takže plýtvám čas s upírem, ze kterého se stejně nenapiju. Každopádně, myslím, že to bude zase něco jiného. Nevypadal na mladého upíra, který prahne pouze po krvi, prahnul po něčem jiném. "Nemáš ani trochu strach?" přimhouřil oči a trochu se pousmál. "A ty ho nemáš?" zeptala jsem zrovna, když nám číšník přinesl pití. Potom co odešel, se neznámý začal smát. "Nemáš to nejmenší tušení, kdo jsem, co?" Napil se ze své skleničky a pozoroval mne. Dobře, teď mě trochu vystrašil, ale to nesmím dát na sobě znát. Určitě je to řadový upír, který ze sebe dělá, kdo ví co, aby se ho všichni báli, ale já jsem jiná! Na to si musí zvyknout "Ne, ani to nejmenší a možná tě překvapí, že mi to tak vyhovuje," řekla jsem, vypila jsem zbytek alkoholu a zvedla se ze židle. "Promiň, ale už budu muset jít," pousmála jsem se. "Slíbila jsi mi dvě skleničky," připomněl se a nadzvedl jedno obočí. Zřejmě očekával, že si hned sednu zpátky a vrátíme se k naší konverzaci - o ničem. "No vidíš, můžeš se na mne těšit i příště," zašeptala jsem směrem k němu a potěšeně jsem na něj mrkla. "Tak příště, moje neznámá!" Ladnou chůzí jsem opustila bar a zamířila do města, při troše štěstí na někoho narazím a ten mi poslouží, jako půlnoční svačinka. Musela jsem přemýšlet o tom neznámém, je to první upír, na kterého jsem Tady narazila. Byl tajemný, ale docela mě štvalo, že mi neprozradil své jméno. Jako by na tom záleželo... Z mého snu mě probudil hrozný řev budíku. Jaký blázen si nastavuje budík? Vylezla jsem z pokoje a šla do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu, namalovala se a oblékla. Potom jsem seběhla schody. Už je mi to jasný, Elena se chystá do školy. Jak já jsem ráda že tam už nemusím. "Dobré ráno," pozdravila jsem ji. "Omlouvám se za ten včerejšek. Byla hloupost ptát se tě na takové věci... Dáš si kafé?" Chvíli jsem se na ni dívala. Co se stalo? Ona a omlouvá se? "Jo, v pořádku, nic se nestalo. Jsme jen lidé né? Každému může ulítnout něco co nechce říct. A ne, dám si čaj, kávu nepiju." Najednou přišel do kuchyně Stefan s Damonem a o něčem horlivě diskutovali. "Dobré ráno krásko, nepůjdeme si ještě lehnout?" Pozdravil mě Damon a ptal se. "Tobě taky. Určitě půjdeme moc jsem se nevyspala. Jančel tu budík na celý dům." Usmála jsem se na Elenu. "Tak je tady necháme samotný. At se můžou vypravit do školičky. Mějte se tam pěkně. Papa večer." "Děkujeme. Ahoj." Usmál se Stefan. Damon byl nedočkavý. Hned na schodech se na mne vrhl. Ruce mi držel nad hlavou a obdarovával mě polibky. Na chvíli mi pustil ruce, ale jak jsem mu stáhla tričko a pohladila po hrudi. Zase jsem měla ruce přišpendlené nad hlavou. Nohy jsem mu omotala kolem pasu a on mi rukami zajel pod ričko a snažil se najít zapínání mé podprsenky. Najednou jsme uslyšeni někoho jak si odkašlání. Oba jsme se podívali tím směrem. Elena se na nás znechuceně dívala a Stefík jen dodal "Nemůžete si s tím jít do pokoje?" "O co ti jde brácha? Je to i můj dům, můžeme si to rozdat, kde se nám bude chtít. Koneckonců, stejně už jdete pryč ne?" Povýšeně se na ně usmál. Hned jak se zabouchy dveře, pokračoval tam, kde předtím skončil....