Přežít

3. Kapitola

Měla jsem pocit, že mi snad rozdrtí ruku svým pevným stiskem. Snažila jsem se vyvlíknout ale nešlo to. Cloumala jsem sebou jako v nějaké agónii jenže naprosto bezvýsledně akorát mě to unavovalo.
,,Copak to tu máme za ušáka?" Pohladil jeden z nich mou kořist na rameni. Hladově se všichni podívali a vycenili své odporné hnědé zuby, které nejmenšímu muži s hlasem jako žena dokonce chyběly. Jeden z nich byl natolik troufalý, že chytl zajíce a začal si ho zblízka prohlížet. Znervózňoval mě každý jejich pohyb.
,,Co ode mě chcete?! Nic nemám." Vyprskla jsem ale zároveň jsem věděla, že lžu, protože můj úlovek se jim zjevně líbil a můj luk také. Všichni se zasmáli a to mi jako odpověď stačilo.
,,Máš moc pěkný úlovek slečinko, jak pak se jmenuješ?" Zeptal se jeden z nich po levici obtloustlého plešouna, který mi pořád drtil ruku. Byl z nich nejhubenější ale také nejvíc páchl a jeho pohled byl tak slizký až se mi málem natáhlo. Přiblížil se k mé tváři a nechutně zašeptal.
,,Já poslouchám." Znovu jsem se zkusila vyprostit ze sevření tlusťocha ale bezvýsledně.
,,Možná bych vám to řekla, kdyby mi ten váš přítel přestal drtit moje ruce." Zasyčela jsem už podrážděně a slovo přítel jsem vyplivla ze svých úst s co největší hořkostí.

Hubeňour kývl na tlusťocha, svůj stisk povolil ale nepustil mě. Nic jiného mi nezbylo než hrát podle jejich pravidel, nedočkavost se projevila trhanými pohyby a přešlapováním.
,,Shannon." Odpověděla jsem pevným hlasem. Byla jsem rozhodnutá nedat jim najevo jakékoli znamení strachu. Hubeňour se zájmem naklonil hlavu na stranu a prohlédl si mě od hlavy až k patě, jako kdyby to za tu dobu ani jednou nestihl.

,,Hmmm, Shannon, hezké jméno jako ty." Zazpíval odporně a já se při tom zachvěla. Natáhl po mém boku ruku a mě došla veškerá trpělivost, vypěnila jsem a kopla tlusťocha do holení kosti, který bolestí vykřikl a když se za ni chtěl chytit vyprostila jsem se z jeho sevření. V té rychlosti jsem vytáhla nůž z pouzdra na stehně a zahrozila zbývajícím mužům. Ti kupodivu nečekali, že bych byla schopná jim utéct a tak jsem je na zlomek sekundy překvapila.

,,Neopovažuj se na mě ještě jednou sáhnout." Zavrčela jsem výhrůžně. Hubeňour zvedl na svou obranu ruce a jeho tvář se protáhla do úšklebku, který měl být nejspíš úsměv.
,,Kočička je divoká." Zachechtal se odporně. Zajíc ležel bezvládně na zemi a já v tu chvíli věděla, že dnes poslouží k večeři někomu jinému.

Nečekala jsem ani vteřinu na to až se po mě znovu vrhnou a rozběhla se do nejbližší uličky. Za sebou jsem slyšela hlasité výkřiky a dupot. Všichni se za mnou rozběhli také a hnali se k mému údivu velkou rychlostí. Ohlédla jsem se přes rameno, pronásledovali mě jen dva, nejspíš se rozdělili. To nebylo vůbec dobré ale já měla v plánu jim trochu zamotat hlavu. Znala jsem to tu celkem dobře, protože na lov chodím hlavně sem.

Jakmile jsem doběhla na konec uličky, zahnula jsem doprava, můj zajíc nezůstane jen tak napospas mým pronásledovatelům, jenže to mi znemožnili ti zbývající tři, kteří to nejspíš čekali a vynořili se z uličky kam jsem zrovna chtěla zahnout. Bylo nutné změnit směr a trochu si cestu protáhnout. Teď jsem jen mohla doufat, že se brzy unaví a já budu volná.

Běžela jsem ke staré továrně na sever kde končilo město a kde bylo mnoho míst kam se ukrýt ale nesměli zjistit že mám namířeno tam, proto jsem běžela na druhou stranu. Celkem mě překvapilo že ti hlupáci věděli, že se budu chtít vrátit pro svou večeři a nenechám ji jen tak napospas někomu jinému.

Ti dva se po chvíli ztratili z dohledu nejspíš to vzdali, proto jsem velkým obloukem zamířila k továrně. Nezahlédla jsem ani poslední tři muže jen v ulici poblíž parku kde se to všechno událo ale nevšimli si mě, jen stáli na místě, pokřikovali na sebe a rozčileně rozhazovali rukama. Přesto jsem běžela dál. Slunce začalo zapadat za vysoké domy a já teď věděla, že vrátit domů se nestihnu, budu tu muset strávit noc.