Přežít

5. Kapitola

První ranní paprsky mě přinutily otevřít oči. Nějakou dobu jsem ležela na svém místě a cítila jak mráz, který pokryl mou bundu přes noc tenkou vrstvou ledu, se rozpustil, promáčel mi kabátek a stékal mi po odřeném rameni. Moc jsem toho nenaspala, bylo opravdu chladno, avšak život mi je cennější než pohodlí. Raději budu mrznout, než abych se prozradila.

Pomalu jsem vstala, sundala si vlhký kabátek a smotala jej bez ohledu na to, že budou ostatní věci mokré zpátky do batohu. Posbírala jsem si zbytek věcí, hodila si luk a šípy na záda spolu s batohem a vydala se zpátky, opatrně dolů. Slunce ještě tolik nežhnulo tak jako v pravé poledne a tak nebylo třeba ani tak pospíchat, navíc dnes lehce nafialovělé mraky přerušovaly dopad paprsků na zem každou chvíli. Dnes nejspíš bude pršet, ale nebude to dříve než v odpoledních hodinách.

Kráčela jsem po rozpadlém chodníku blízko stěn a pomalu a pečlivě pátrala pohledem po překážkách, za kterými by se mohl někdo skrývat. Tentokrát nemám nic, co by mi mohli ukrást. Snad se poštěstí po cestě něco ulovit, abych za matkou nepřišla s prázdnou. Už nevím jak jí přesvědčit, že je třeba se přemístit anebo najít nějaký velký zdroj potravin, protože takhle to nejde, chodit každý den daleko lovit s rizikem, že tam potkám já nebo máma podobnou skupinku jako včerejší den. Kdyby jich bylo víc nebo kdyby byli chytřejší, silnější, mrštnější nemuselo by to dopadnout dobře.

Prošla jsem i park, ve kterém jsem předchozí den lovila, avšak i když jsem seděla dvě hodiny zase na stromě a čekala, nic nepřicházelo. Začínalo poprchávat, naštěstí jsem byla už před domem. Přede mnou stál dům, v němž určitě netrpělivě čekala máma. Přeběhla jsem k hlavnímu vchodu a vydala se po schodech. Nespěchala jsem, určitě pochopí, že vše neproběhlo podle plánu a tak byla třeba menší změna. 

Přede dveřmi jsem se zastavila. Přejel mi mráz po zádech, byly vyražené. Vběhla jsem okamžitě dovnitř bez ohledu, jestli tam lidé, kteří tohle udělali, ještě jsou, šlo o mámu. Prohledala jsem hlavní místnost, veškeré zásoby byly pryč a ostatní věci rozházené všude kolem. Běžela jsem nahoru po betonových schodech ke dvěma ložnicím. Vlevo byla mámina ale ani tam jsem ji nenašla, poslední možnost byla má ložnice, anebo že by odešla beze mne? Nemyslím si, že by tohle udělala, jen pokud by jí hrozilo nebezpečí. Dveře by nevyrazila, někdo se sem vloupal, třeba včas utekla do bezpečí. Pomalu jsem otevřela dveře mé ložnice, které byly přivřené. Máma ležela vedle mé matrace na břiše s modřinami na rukou, rozcuchaná, zničená a kolem louže krve.

Hrdlo se mi sevřelo, rozběhla jsem se k ní a pomalu ji otočila na záda, její krev mi potřísnila tílko i ruce. Zvedla jsem jí hlavu a hladila ji po tváři. "Mami!" snažila jsem se ji probudit. Slzy mi začaly stékat po tvářích a kapaly na tvář mé matky. Srdce se mi zastavilo, cítila jsem v sobě nějakou naději, že žije, avšak pomalu se vytrácela. Třásla jsem s matkou, ale neotvírala oči. Nahnula jsem se k jejím pootevřeným rtům, ale necítila jsem horký dech, nedýchala. Srdce ji nebilo. Střelná rána v jejím břiše musela zasáhnout nějaký orgán, anebo tepnu. Nejspíš vykrvácela, kdybych přišla dřív, mohla jsem ji zachránit.

Plakala jsem do jejích vlasů, kůže byla stále chladnější a chladnější. Nastal čas odejít ale bez mámy. Nechtěla jsem ji opustit, jenže mohli se kdykoli vrátit. Sbalila jsem si své věci, několik zásob, které tu zbyly. Pár konzerv jsme ukryli pod dřevěná prkna v podlaze pro podobné případy. Všechny jsem nacpala do batohu a zastavila se ve dveřích. Bez jediné myšlenky v hlavě a jakéhokoli pocitu v sobě jsem se ani neohlédla a vydala se ven. Nevěděla jsem kam jít, neměla jsem žádný cíl. Až na jeden, přežít!