Přežít

6. Kapitola

Scházela jsem schody dolů s kamennou tváří. Vypadalo to, jako kdybych byla v nějakém transu. Stále otřesená tím co jsem viděla a co se stalo, jsem nebyla málem schopna ani dýchat. Ta chvilka, která mě dovedla z bytu ven na schody, byla pryč a já se sesunula na zem. Začala jsem brečet, až jsem neviděla skrze slzy ani na své boty. 

Nevěděla jsem co dělat, kam jít? Všechny pocity se ve mně míchaly, chtěla jsem se propadnout, chtěla jsem usnout a už se neprobudit, chtěla jsem to vzdát a chtěla jsem se i pomstít. Hromadila se ve mně zlost, která bublala na povrch a já měla v té chvíli pocit, jako kdybych měla vybuchnout. Slzy přestaly téct a já seděla bez hnutí opřená o stěnu na schodech a hleděla do protější stěny. Byla jsem rozhodnutá, že je najdu a do jednoho pobiji. Přestože jsem nevěděla kde začít, věřila jsem, že tohoto cíle dosáhnu ať se děje co se děje. Máma by udělala určitě to stejné pro mě.

Vyšla jsem ven z budovy, ani jsem se nerozhlížela, jestli někdo není na blízku. Kdyby byl, tak je jasné, jaký bude jeho osud. Rozhodla jsem se jít do centra, kde je více lidí. Vždy jsem se tam chtěla podívat, ale matka mě držela zpátky, protože je to příliš nebezpečné. Když už není bezpečné žít na okraji města, proč by mělo být nebezpečné žít v centru? Navíc nemám už co ztratit. 

Po cestě jsem ulovila jednoho zajíce, kterého jsem si opekla v jednom starém domě, který měl obrovský krb. Nejspíš tu bydlela jedna z bohatých rodin, protože chudší lidé si tohle určitě dovolit nemohli. Není nad pořádný kus čerstvého masa, ty konzervy mi už lezly krkem, ale alespoň člověka nasytily a netrpěl hladem.

Zatemnila jsem všechny okna, aby přes noc nebylo vidět světlo a přespala u krbu. Přes noc jsem alespoň nemusela spát v zimě a doufat, že se dožiji rána jako předchozí noc ve staré továrně. Do rána, byly v krbu jen žhavé uhlíky, ale pořád příjemně nahřívaly můj spacák. Sbalila jsem si opět věci, uhasila oheň a vydala se dál. Do centra to už nebylo daleko. Dnes bylo zataženo a tak slunce nepálilo na kůži jako v pravé poledne. 

Uslyšela jsem nějaký zvláštní zvuk, byl mi něčím povědomý a tak jsem se schovala za malou zídku, která byla poblíž. Vykoukla jsem skrz rozbité a napůl rozsypané cihličky a sledovala projíždějící vojenský tereňák. Už jsem velice blízko pomyslela jsem si hned. Rozhodla jsem se tedy jít uličkami, malými, kde se auto nevleze a kde bude méně pravděpodobnější potkat nějakou živou duši.

Vylezla jsem po železných schodech vedoucí nahoru k vysokému domu, odkud budu mít dobrý výhled na park, který by se měl podle mé zažloutlé mapy rozprostírat právě přede mnou. Park by měl být největší v celém městě a právě tady je možné, že objevím tábor, jenž hledám. Prosklené dveře na konci mé cesty po schodech byly zamčené, rozhlédla jsem se dole pod sebe, jestli někdo není na blízku a loktem rozbila sklo. Loket byl schovaný pod bundou, takže jsem se naštěstí nemohla poranit, další zranění by vše akorát zkomplikovalo. Otevřela jsem si zevnitř a vešla dovnitř. Byt byl už delší dobu prázdný, pokrytý vrstvou prachu. 

Prozkoumala jsem všechny místnosti a zajistila dveře, kdyby se sem někdo chtěl dostat stejně jako já. Odložila jsem si věci,  vytáhla si dalekohled a přešla k oknu v bývalém obývacím pokoji. Měla jsem pravdu, park byl pokrytý více než stovkou plátěných stanů, lidé vykukovali z oken okolo parku, několik ohňů plálo u stanů a opékali si na něm večeři. Celý park i s domy okolo byl zajištěn. Postavili kolem svého tábora plot, u něhož stála stráž. 

Seděla jsem tam, dokud se nesetmělo a přemýšlela jak se přes stráž nepozorovaně dostat. Jakýkoli jiný způsob by mě akorát postavil na nepřátelskou stranu. Nejspíš budu muset předstírat ztracenou dívku uprostřed zničeného města, což v podstatě jsem. Nejlepší však bude sledovat tábor nějakou dobu a zjistit zda jsou lidé v táboře přátelští či naopak. Na druhou stranu marnit čas také nemůžu a je třeba hned jednat.

Rozhodla jsem se pro plán A. Tady si však udělám své sídlo, kam se budu tajně vracet, až si najdu cestu zpátky ven. Bude třeba mít někde nějaké soukromí bez ostatních lidí. Svázala jsem si vlasy do drdolu a zkontrolovala všechny šípy a své nože jestli jsou dostatečně nabroušené. Luk ukryji a nechám tady, avšak nůž si vezmu s sebou. 

Ulehla jsem blízko dveří, abych mohla včas zasáhnout a ještě hodinu ležela a koukala do tmavého stropu. Nemohla jsem spát, myslela jsem pořád na mámu a na plán, který musím zítřejší ráno provést bezchybně. Myšlenek bylo tolik, až mě uvrhly do hlubokého spánku.