Přežít

8. Kapitola

"Shannon!?" Ozve se zvenku za plachtou. Vyslovení mého jména mě lehce vyděsilo a já se probudila z tvrdého spánku tak prudce až jsem si ani neuvědomila, že sedím. Chvíli jsem se rozkoukávala po svém novém domově a snažila se vzpamatovat.
"Můžu dál?" Zaznělo znovu. Rychle jsem si pročísla prsty vlasy a zmateně odpověděla.
"Eh, samozřejmě ano, jo." Sbírala jsem spěšně přikrývku ze země a Jerry roztáhl plachtu a vešel dovnitř. Prohlížel si mě s pobaveným úsměvem a podle toho jak se tvářil potom, asi přemýšlel, co provádím s přikrývkou na zemi.
"Jen jsem trochu uklízela." Pokusila jsem se z toho vyvlíknout a skládala povlečení i přikrývku, abych dala najevo, že nic nekalého jsem opravdu nedělala.
"No jasně." Zasmál se mi a strčil si ruce do tmavé bundy.
"Můžu?" Trhl lotem směrem k druhému lůžku a já přikývnutím svolila. Posadila jsem se také na své lůžko, rozpustila si vlasy a snažila se vytvořit si nový a lepší drdol. Jerry mě zaujatě sledoval, až mi to bylo chvilkami nepříjemné. Musela jsem si odkašlat, abych to nepříjemné mlčení přerušila a přinutila ho přejít k věci. Kupodivu to zabralo.
"Jo, proč tu jsem, za chvíli budeme muset vyrazit k Waynovi, už tě očekává."
"Fajn, jen se obuji a můžeme jít." Vytáhla jsem zpod postele své černé vojenské kanady, které se ukrývaly ve skříni, a začala je pomalu šněrovat. Přestože mi bunda byla trochu větší, kanady mi padly jako ulité a pevná obuv v tomto nečas přijde vhod. Jerry trpělivě čekal a rozhlížel se po místnosti.
"Víš, že nemusíš spát na zemi." Poznamenal s pohledem na mou skříň. Nevěnovala jsem mu pozornost, jen jsem si podrážděně povzdechla, zavázala tkaničky a vyskočila na nohy.
"Vím, můžeme jít." Popohnala jsem ho. Jerry mě následoval ke vchodu a venku opět převzal vedení on. Prošli jsme oblastí posetou plátěnými stany a vyrazili mezi domy. Jejich tábor byl opravdu obrovský, větší než jsem si myslela. Z okna, z kterého jsem pozorovala tábor, jsem předpokládala, že patří ke stanům jen pár okolních domů, avšak patřilo jich mnohem víc k Novému světu.
Jerry se mnou dál nemluvil, nejspíš se bál zeptat na víc ohledně toho, proč jsem ležela na zemi, avšak je to má věc. Nic mu do toho není. Pokud se tu mám cítit dobře, tak budu spát na zemi, jak jsem zvyklá.
Kráčeli jsme skrze tábor na samotný okraj opevnění, kde stál prostý dům ve velmi dobrém stavu. Okna byla opravená, ne jako měly ostatní domy, rozbité, prasklé nebo dokonce celé vysklené. Celý byl nově natřený a příroda okolo byla pečlivě udržovaná. Dvoukřídlé staré, hlavní dveře byly pootevřené. Jerry mi podržel dveře a dál mne vedl po schodech nahoru do prvního patra. V přízemí jsem si všimla obrovské kuchyně, jakou jsem ještě nikdy neviděla. Stěna na schodech byla pokrytá různými obrazy a fotografiemi, které byly nalezeny ve městě. Zahnuli jsme do pravé chodby, na jejímž konci byly další dveře otevřeny dokořán. Už z dálky jsem si všimla, že tam někdo přešlapuje z jednoho konce místnosti na druhý. Přede dveřmi jsme se zastavili.
"Chvíli tu počkej." Přikázal mi a já poslušně provedla. Muž, jenž byl údajně Wayne Barnett, se zastavil a stál u jednoho z oken. Jakmile na něj promluvil Jerry, přátelsky se objali. Prohodili mezi sebou pár slov a pozvali mě dál.
Wayne, byl vysoký muž s pořádnou postavou. Jeho pracky byly snad třikrát větší než ty mé. Hlavu měl holou, za to bradu porostlou tmavým plnovousem, kterým se už občas proplétaly stříbrné vousy. Obočí měl tak husté, že šly sotva vidět jeho laskavé oči. Přivítal mě s otevřenou náručí, lehce stiskl mou ruku a nepřestal se usmívat.
"Tak tady ji máme, lidé si o tobě šuškají jako o tulačce, ale slyšel jsem, že máš jiné a mnohem hezčí jméno." Pronesl hlubokým hlasem, až to se mnou zatřáslo.
"Shannon Frost." Představila jsem se stručně.
"Wayne Barnett, jméno mé." Zahřměl
"Nuže Shannon, musela jsi urazit dlouhou a nepříjemnou cestu jak jsem slyšel tady od Jerryho a Gerarda. Pojď, posaď se." Přešel k dlouhé pohovce, u níž stál malý dřevěný stolek a na druhé straně dvě pohodlná křesla. Na tento luxus opravdu zvyklá nejsem a tak jsem se cítila nesvá, když jsem seděla uvnitř takového domu s takovým nábytkem.
"Tak spusť, většinou k nám lidé přicházejí ve velkých skupinách, ale nikdy nikdo nepřišel sám." Vrtěl nevěřícně hlavou.
"Já sám bych ven v tuto dobu nešel, zvlášť když ani ještě pořádně nesvítalo i přesto, že jsem tam sám zprvu byl, ale to je úplně jedno. Zpátky k tobě, jsem trochu upovídaný." Pustil mě už konečně ke slovu a oba Wayne i Jerry mě se zájmem sledovali.
"Před pár dny jsem byla na lovu jako každý den, ale má kořist se dostala do spárů jedné skupince mužů, kteří mě chytili. Utekla jsem jim, ale moji rodiče, kteří na mě doma čekali, byli mrtví, když jsem se vrátila. Rozhodla jsem se odejít do centra a tak jsem tady." Shrnula jsem všechno a nastalo nepříjemné dlouhé ticho.
"Hmmm..." zahřměl znovu Wayne, "ale jak jsi věděla, že tady najdeš bezpečí a nehrneš se do záhuby?" Poznal, že na tom všem něco nesedí.
"O nějakém táboru jsem slyšela, jen jsem nevěděla, kde se přesně nachází a tak jsem hledala, až jsem vás našla." V mém hlase musely poznat jisté obavy, na nějakou dobu jsem znejistěla, že na všechno přijdou, ale rozhodla jsem se jim víc toho neříkat. Takhle zkráceně jim to stačí, a pokud vzbuzuji podezření, provedu, plán B. Slzy všechny obměkčí. Jakmile jsem si však uvědomila to, co tu provádím a hraji na všechny, když se chovají tak přátelsky, zamrzelo mě, že se já nechovám zrovna nejlépe. Sama jim však ještě nemůžu věřit.
"Nejsi příliš upovídaná jako já jak vidím. Co se dá dělat," práskl se dlaněmi přes stehna a vyskočil zase na nohy.
"Abychom však nemarnili čas, už jsem ti přidělil místo v našem táboře. Dopoledne se hlas u Gisel, neustále nosí na hlavě nějaké šátky," zamával rukama nad svou hlavou.
"Určitě ji poznáš. Všechno ti vysvětlí, budeš pracovat na poli se zeleninou, sběr, péče a tak podobně. No a na odpoledne jakmile se vrátí chlapi z lovu, se nahlas u Amélie, budete společně stahovat zajíce k večeři." Zahleděl se znovu do okna a opět zmlknul, spatřila jsem v jeho tváři ustaraný výraz. Dokonce jsem přestala vnímat, co mi celou dobu říkal.
"Je všechno jasné? Začínáš zítra." Odbyl mě. Jerryho to nijak nepřekvapilo, jen na mě kývl, abych už šla.
Vyšla jsem z hlavního vchodu ven, stála jsem tam jako přikovaná a přemýšlela nad tím, co se stalo. Mají také svá tajemství, teď se mě jen tak nezbaví. Možná se tak chovali, tak jak jsem se chovala já k nim, ale to nezjistím hned. Počkám, až se to nějak usadí a po tom, co Wayna znepokojilo, budu mezitím pátrat.
Namířila jsem si to odhodlaně do svého stanu. Byla jsem rozhodnutá, že to co Wayna tak znepokojuje, odhalím ať je to co je to. Není možné, aby takového optimistu, jenž tedy alespoň na mě takhle působil, ztratil tak rychle svůj veselý výraz.
Po cestě do stanu jsem si všimla asi tří aut, stála u hlavní brány. Byla tak poničená, až se ostatní lidé také divili, že jsou ještě pojízdné a zvládly se vrátit. Muži uvnitř byli poranění a lidé se je snažili vyprostit. Nejspíš narazili na podobnou skupinku jako já. Vedle aut byla přikrytá nějaká těla, ostatní vynášeli na korbu pojízdného auta sloužící jako záchranka. Ošetřovna se nacházela nedaleko Waynova domu, a proto nebylo možné všechny přenášet. Připojila jsem se k ostatním zvědavcům a celou událost sledovala z dálky.