Přežít

1. Kapitola

"Shannon!" Zavolala na mě máma. Pootevřela jsem jedno oko a na protest zamrčela. Vůbec se mi nechtělo vstávat, každý den to stejné, kolikrát jsem už mámě opakovala, že je třeba posunout se dál ale ona ne. Tvrdila mi neustále, že je tu bezpečno a máme se tu dobře. Byl v tom háček, nikde nebylo bezpečno. Tohle si jen slepě namlouvala.

Nepřítomně koukám na budík, který dva týdny nefungoval, měl prasklé sklo ale stejně jsem na něj každé ráno hleděla jako kdyby pořád fungoval. Ukazoval půl třetí, čas poslední bouřky, která se přehnala městem minulé úterý.

Znechuceně jsem poskládala barevnou přikrývku, sešitou ze starých triček a ještě nějakou chvíli seděla na matraci. Pružiny nepříjemně tlačily ale byla jsem zvyklá, narodila jsem se dlouhou dobu potom co proběhla válka, nepoznala jsem pohodlný život. Přesto jsem o tom všem snila.
Z myšlenek mě vytrhl mámin hlas, volala mě znovu ke snídani. Vyhoupla jsem se na nohy, protáhla a pomalu došla ke střepu zrcadla, které posloužilo i dnes, přestože tvar byl poněkud jiný než dřív. Mlčky jsem klečela na zemi, sledovala tu unavenou tvář s rozcuchanými, světle blond, dlouhými vlasy, které trčely do všech stran. Průzračné modré oči putovaly po šedé kůži, každý šrám a jizva jim neunikla. Život v těchto podmínkách se promítal do duše každého přeživšího člověka a na každém se to projevovalo jinak. Prsty jsem si sčesala vlasy do culíku, svázala je starou gumičkou, vlhkým hadrem si otřela zpocenou tvář, krk a paže, oblékla si bílé, dnes už šedé tílko, tmavé kalhoty a černé boty. Na pravé stehno jsem si připnula pásek s pouzdrem, v němž se skrýval celkem ostrý nůž s patnácti centimetrovou ocelovou čepelí. Nikdy totiž člověk nevěděl, co ho vyruší od snídaně.

Lehkým krokem jsem seběhla polorozpadlé betonové schody, nakoukla do místnosti po pravé straně, nikde nikdo, na druhé straně ležely dvě matrace a na zemi dva talíře naplněné konzervami. Nic lepšího ke snídani nejspíš nebude. Máma stála u okna, odhrnula kousek roztrhaného závěsu, její každodenní povinnost. Hledala jakékoli bytosti, které by mohly narušovat naše bezpečí.

Zabydleli jsme se v jednom bývalém slavném městě světa. Máma mi o něm vyprávěla plno krásných příběhů, každý večer před spaním, když jsem byla ještě malá, byla jsem celá bez sebe. Avšak dnes, když vnímám svět jinak než dětským pohledem to je pro mě pouhá pohádka. Jmenovalo se Paříž, bývalé hlavní město Francie. Po rozpadu se přestalo rozlišovat nějaké území, státy a podobně. Bereme to sice podle toho jak to bylo předtím, ale jen kvůli tomu abychom se dokázali lépe orientovat.

Teď jsme měli jeden velký dům s obrovským množstvím malých bytů celý pro sebe. Nám však stačil jeden byt, pro mě a mou mámu. Tátu jsem nikdy nepoznala, prý zemřel na nějakou nemoc a sourozence nemám. S jinými lidmi jsme se neznali, nedalo se nikomu věřit a aby toho nebylo málo o mnoha jiných lidech, kteří přežili jsme stejně nevěděli. Všichni bojovali o život tak jako my a tím pádem se i často kradlo, loupilo i zabíjelo.

Sedla jsem si na jednu z matrací, vzala si talíř s jídlem a s chutí se do něj pustila. Nebylo to nic moc ale lepší jídlo nebylo a já na konzervách vyrostla. Také jsem se naučila za svůj krátký život lovit a tak abychom měli k večeři něco lepšího, chodila jsem na lov. Máma mezi tím hlídala naše zásoby doma. Některá zvířata přežila, některá trochu zmutovala ale dnes jich byl dostatek, takže o čerstvou potravu nebylo nouze.
Po chvíli si máma přisedla na druhou matraci. Nikdy jsme spolu ráno nevedli dlouhé dialogy, nebylo ani o čem, jen pár slov kdy se vrátím domů, na jak dlouho se venku zdržím. Odložila jsem svůj talíř zpátky na zem, objala mámu a vydala se na odchod ke dveřím. Máma odložila svůj talíř také a doprovodila mě. Sbalila jsem si věci, kabátek a jiné nezbytnosti, svůj luk, šípy, které si po večerech vyrábím a také další nůž.
"Vrať se dnes brzy" řekla ustaraně ale já ji beze slov uklidnila vlídným pohledem, otevřela jsem dveře a vykročila vpřed.