Přežít

4. Kapitola

Byla jsem vyčerpaná, ale nesměla jsem se zastavit, dokud si nenajdu nějaký úkryt, teprve pak si odpočinu. Naštěstí to nebylo daleko, avšak nestačil mi už dech a bylo nutné se zastavit. Vytáhla jsem láhev a napila se vody, která mě alespoň probrala a dodala mi trochu síly. Zatímco jsem hltala vodu, hleděla jsem za sebe a poslouchala, jestli za mnou ještě někdo neběží, ale nikde nikdo. Zůstala jsem tu naprosto sama, teplota klesala, naskočila mi husí kůže a tak jsem hrábla znovu do batohu, vytáhla si khaki kabátek, který byl několikrát zašívaný, a oblékla si jej. Přestože to nebylo nic nového, dokázal příjemně zahřát.

K továrně jsem došla už volným krokem, ulice nebyly osvětlené a tak když se setmělo, nešlo mě vidět jako za denního světla. Přesto v noci vylézalo více podivných lidí a tak nebylo dobré se někde déle zdržovat. Musela jsem být ostražitá tak jako tak.

Život v dnešní době nebyl jednoduchý, ale pokud je člověk tímto krutým světem vychován, kde se nikdo s nikým nepáře, přestane vše vnímat jako velké nebezpečí z kterého by měl být týden v šoku. Začne to brát jako normální každodenní život a časem si zvykne, protože nic jiného mu nezbude. Vzorem mi byla moje máma, která přišla o otce, svého manžela, jehož nade vše milovala a musela se začít o mě starat úplně sama. Ačkoli by nejspíš každá matka své dítě nikdy nespustila ani na vteřinu z očí, zejména když je dítě malé a nemá ani rok, moje matka musela tohle nesčetněkrát udělat, aby obstarala zásoby. Kterýkoli den se mohlo něco pokazit a nemusela se vrátit, ale vždy se vrátila. Dnes bohužel zklamu já, ale hned za prvních slunečních paprsků vyrazím zpět. Doma jsme měli ještě nějaké konzervy, takže jsem neměla o mámu starost, že by trpěla hladem, ale stejně jsem v sobě cítila pocit viny a selhání.

Přede mnou se tyčila vysoká a zároveň dlouhá, polorozpadlá budova. Pravá polovina byla celá sesypaná, nejspíš na ni spadla jedna z bomb, když byla válka. Máma mi vše vyprávěla do nejmenších detailů a tak jsem měla alespoň nějaký přehled. Levá polovina byla stabilní, jednou jsem ji byla prozkoumat a tak jsem už věděla kudy vejít, kam šlápnout a kde lze eventuelně přespat. Prodrala jsem se křovím a sutí, která byla roztroušena široko daleko a vyhledala zadní vchod. Obrovské dvoukřídlé dveře byly vylomené už delší dobu, takže jsem se nemusela dovnitř dobývat, ale byly z poloviny zasypané hromadou další suti. Neváhala jsem a bez menšího problému ji přelezla a dostala se dovnitř. 

Po mé pravici byl jeden z železných žebříků, po kterém jsem pomalu vylezla nahoru a jako by toho nebylo za ten den málo, zlomila se mi pod mou vahou jedna příčka. Stihla jsem se chytit rukama a jen tiše zaklela. Srdce se mi rozbušilo a skončilo mi opět v krku, ale aspoň mě to znovu probralo. Potřebovala jsem mít čistou hlavu, abych šla v klidu spát a ráno mi to brzy myslelo. Co nejrychleji jsem se vyhoupla nahoru a vytáhla těžký a zrezivělý žebřík nahoru. Kdyby mě tu někdo hledal jako například ta dnešní skupinka, tak se ke mně alespoň nedostanou. 

Pohlédla jsem nahoru, bylo tu ještě druhé patro, ale nad ním byla děravá střecha, rozhodla jsem se tedy zůstat v prvním patře. Zalezla jsem do rohu za několik starých rozházených barelů a sedla si na zem. Teď teprve jsem si pořádně oddechla, batoh poslušně seděl vedle mě, začínala být větší zima. Napadlo mě rozdělat oheň, ale z mnoha důvodů to nebyl dobrý nápad. Mohl by upoutat pozornost, ale zase by mě zahřál.

Batoh jsem si smačkala pod hlavu a kabátek si natáhla přes nos. Schoulila jsem se do klubíčka a chvíli sledovala třpytící se hvězdy na obloze. Někdy jsem přemýšlela, jak se asi daří ostatním lidem na jiné planetě. Jestli je jejich život snadnější než ten náš nebo se vše také rozpadlo a žijí stejně jako my. Sama nevím, zda bych svůj život mohla vyměnit za lepší, nejspíš bych to už nebyla já. Nakonec když se nad tím člověk zamyslí tak to není tak zlé jak se zdá. Lidé se jen brání a snaží přežít, nic nebezpečnějšího než původní obyvatelé této planety tu není a pokud ano tak jistě někde daleko.