Přežít

7. Kapitola

Ještě nezačalo ani pořádně svítat a já už byla na cestě k hradbám táboru. Blížila jsem se schválně z hlavní ulice, aby role dívky v nesnázích byla provedena do detailu. Pár metrů před branami na mě zasvítil obrovský reflektor, který mě naprosto oslepil.

„Stůj, ani o krok dál!" ozvalo se směrem od hradeb táboru. Zastavila jsem se a nasadila smutný výraz. Ruce jsem zvedla nad hlavu, aby bylo vidět, že nemám sebou žádné nebezpečné zbraně.

Asi tříčlenná hlídka mi vyjela naproti. Zastavili vedle mě, aby nestínili reflektoru. Vyskákali z auta a obklíčili mě, jeden z nich mi strhl kapuci a prohlédl si mě od hlavy až k patě. Druhý muž si přehodil zbraň na záda a přistoupil ke mně. Sebral mi batoh, hodil ho třetímu a ten se začal prohrabovat mými věcmi. Nic tam nenašel, jen pár konzerv a oblečení, kývl na druhého a ten mě začal prohledávat. Bylo to trochu nepříjemné, avšak určitě nutné pro vstup do jejich tábora. Z vnitřní kapsy v bundě mi sebral nůž a hodil ho třetímu kolegovi.

„Čistá." Prohlásil muž, který mě prohledal a odstoupil zpátky k autu. První muž vytáhl z kapsy starý doutník a zapálil si jej. Pomalu mě obcházel a sledoval mě.

„Copak slečinku k nám přivádí?" Zeptal se s kamenným výrazem. Chvíli jsem ustrašeně koukala a potom se odhodlala odpovědět. Muži byli trpěliví a nijak na mě nenaléhali.

„Nemám kam jít, už nechci pořád utíkat, zabili mi rodiče." Pronesla jsem potichu. Přejel mi mráz po zádech, abych muže nerozzuřila svým kuňkáním, ale chci, aby má role byla přesvědčivá.

„No budiž." Pronesl zády ke mně a rukou pokynul, aby mi pomohli nasednout do auta. Reflektor naštěstí už zhasl a já měla podezřele snadný průchod do tábora. Brány se před autem otevřely s nepříjemným skřípotem a my vjeli do tábora. Hned za branami muži zaparkovali auto, vystoupili jsme a vrátili mi můj batoh až na můj nůž.

„Ten dostaneš až po třech týdnech, to platí pro všechny nově příchozí." Odvětil muž, který mi povolil projít do tábora a dále mi nevěnoval pozornost. Nejspíš si všiml mého pohledu, který jasně pátral po mé zbrani. Z hlídky ke mně přistoupil čtvrtý muž vysokého vzrůstu s krátkými, kudrnatými vlasy. V tváři vypadal, jako kdyby měl smutný výraz, ale ve skutečnosti se už z dálky na mě usmíval.

„Zdravím tulačko, jsem Jerry." Natahoval ruku dřív, než ke mně vůbec přišel. Pohlédla jsem do těch tmavých očí nedůvěřivým pohledem a pak si prohlédla drsnou velkou ruku, plnou mozolů.

„Asi jsi toho musela hodně prožít, když mi ani tu svou droboučkou ručku nepodáš." Pokusil se o vtip.

„Řekneš mi alespoň své jméno?" Stáhl ruku a spravil si svou hnědou bundu.

„Shannon.." Kuňkla jsem.

„Dobrá tedy, tak pojď, ať tady neprostojíme důlek." Vydal se směrem k centru tábora mezi ostatní stany. Poslušně jsem ho následovala a sledovala všechny obyvatele. Vypadali spokojeně, jako kdyby se tady nic nestalo. Děti si hrály, skotačily a běhaly za míčem, rodiče si povídaly, pracovaly na malých polích a matky dělaly oběd na ohni.

„Když budeš cokoliv potřebovat, každý tady je ti k dispozici. Někteří tu žijí již několik let, někteří dokonce od samotného založení táboru, který nazýváme Nový svět. Náš zakladatel Wayne Barnett měl tento sen jen, co se lidé začali vracet zpátky na povrch, zodpovídá za chod tábora, udělí ti také místo mezi námi. Pokud by se ti nelíbilo pracovat na našem políčku, změnu žádej opět u něj. Když bude nějaký problém s ostatními, budou na tebe nepříjemní, či cokoli jiného, opět přijď za Waynem." Vychrlil na mě a já málem nestíhala sbírat informace.

„Máme tu svůj vlastní systém, zásoby, které se sklidí, ukládáme do skladu, odkud se zásobuje kuchyně, jestliže budeš něco potřebovat, vždy jdi nejprve do skladu, je třeba zapsat, jméno, co si půjčuješ nebo bereš a také proč. Vše je jen z důvodu bezpečnosti, aby se nic nekradlo a aby lidé měli stejně." Kráčeli jsme chvíli mlčky vedle sebe a procházeli mezi stany. Lidé si mě prohlíželi se zájmem. Poznali, že nejsem místní. Trochu mě to znepokojilo, co může být na mě tak zvláštního, že to upoutá pozornost.

„Jen tak ze zvědavosti, co tě k nám přivedlo a jak jsi o nás vůbec věděla? To jsi šla jen tak kolem?" Začal se Jerry vyptávat se zájmem a nepřestal mě sledovat. Trpělivě vyčkával na mou odpověď.

„Každý přece ví, že v centru je více lidí nežli na okraji a jak jsem řekla, zabili mi rodiče, neměla jsem kam jít." Opakovala jsem svou historku, která byla vlastně pravdivá až na malé detaily. Jerry mě sledoval zvláštním pohledem, jako kdyby mi nevěřil, ale nijak se tím dál nezabýval a nejspíš přijal mou odpověď.

„Dobře, určitě jsi unavená, tvůj stan je tady na konci třetí řady vlevo. Budeš tam mít připravené vše, co potřebuješ. Odpoledne pro tebe přijdu a zavedu tě za Waynem." Dovedl mě k mému stanu a nechal mě tam samotnou. Odhrnula jsem starou plachtu a vešla do malého stanu, kde bylo připravené lůžko s přikrývkou, malá mísa s čistou vodou a ručníkem a také skříňka připravená pro mé věci. Uvnitř už byly připravené i nějaké nové kousky oblečení, vyprané a voňavé.

Posadila jsem se na lůžko a rozhlížela se po stanu, bylo tu ještě jedno lůžko, ale zatím celý stan byl jen pro mě. Přejela jsem dlaní po hnědém polštáři z jemné látky a trhla rukou. Tohle musí být nějaký sen, není možné, aby tento polštář z takové látky byl nachystaný jen pro mě. Otevřela jsem svůj batoh a věci, které jsem měla uvnitř uložené, jsem začala rovnat do polic. Umyla jsem si tvář v míse s vodou a osušila měkkým ručníkem. Bála jsem se jej vůbec trochu zašpinit ale, pokud si jej tu může dovolit každá rodina a je tu i jeden nachystaný pro mou maličkost, neměl by to být problém. Prozkoumala jsem své nové oblečení, bunda mi byla trochu velká ale pohodlná a příjemně voněla. Převlékla jsem se a ulehla na lehátko. Chvíli jsem se převalovala, ale bylo příliš pohodlné. Přikrývku, kterou jsem měla přichystanou, jsem si natáhla na travnatou podlahu a lehla si na zem. Od mala jsem spávala na zemi nebo na nepohodlné staré matraci, nebyla jsem zvyklá spát na pohodlné posteli.

Přemýšlela jsem s pohledem upřeným do střechy stanu nad tím, kdo a jaký bude ten Wayne, bude to krutý vládce nebo bude příjemný a ochotný jak se jeví ostatní tady? Je možné, že se tu všichni přetvařují podobně jako já, žijí si tu poklidným životem a ve skutečnosti se musí bát každý den, jestli se probudí. Jak rychle se hrnuly všechny ty myšlenky do mé hlavy, tak rychle jsem také ztratila vědomí a upadla do říše snů.