"Začínám mít hlad, budu si muset jít něco najít, vše co jsem měl mi už došlo, ale nejdřív musím dopsat tuhle kapitolu."- řekl jsem do prázdne místosti a nečekal jsem žádnou reakci.
Začínám šílet, už mluvím sám pro sebe, tenhle svět už není pro mě, prožil jsem toho víc než dost. Položil jsem si svý brýle vedle psacího stroje a zvedl se ze židle. Je čas večeře, pomyslel jsem si. Venku bylo dost teplo na to, aby jsem šel pouze v košili a džínech.
Procházím poloprádnými ulicemi něco málo před půlnocí. Tohle město znám moc dobře, trávím tu již pěknou řádku let bez povšimnutí, jsem pouhý stín, který nikdo nevidí, ale poze cítí a ten pocit je velice nepříjemný. Ta temná aura ze mě doslova vyžařuje, ostatní to nemůžou vidět, já ano. Pozoruji lidi a auru kolem nich. Většina z nich má obyčejné nezajímavé barvy- zelená, žlutá, oranžová a různé odstíny. Jen vyjímečně se stává, že se najde člověk s bílou nebo naopak černou barvou.
Kráčím dál, teď už liduprázným náměstím a zastavím se u divadla, pamatuji si jeho založení i divadelní hru, kterou tuhle šaškárnu začali. Husité u Naumburku- tak se ta šílenost jmenovala. Nikdy jsem neměl cit pro divadlo, ale co by jsem v té době pro přátele neudělal, teď už žádne přátele nemám.
Slyším, jak se dveře divadla otvírají, svým zrakem taky vidím dívku a samozřejmě její auru. Je fialová. Podivná to barva, zvláštně krásna a děsivá na pohled. Najednou se ve mně probudila touha po její krvi, anebo po ní?
Je příliš ztracená ve svých myšlenkách na to aby mě mohla spatřit, ladně kolem mě proplouvá a myslí...ale na co? Toužim po tom to zjistit. A tak se vydávám plouživým krokem za ní. Je to posedlost, jako když se dravec zaměří na svou obět, nemůže z ní spustit oči a vyčkává na správný okamžik, kdy zaútočit.
Zpomalila a vlasy spletla do pevného copu, z kabelky vytáhla krabičku cigaret, jednu si zapálila a opět nahodila rychlejší tempo. Byl jsem pořád za ní a pozoroval každý její pohyb. Občas se lehce zapotácela, ale to je na vysokých podpatcích úplně běžné.
Držel jsem se za ní a začínal si připadat trochu trapně, že sleduju dívku, jako nějaký sprostý úchyl. Zastavil jsem, ona taky otočila se na mě a zakřičela jestli něco nepotřebuju. Zkameněl jsem. Proč na mě promluvila? To nemá vůbec strach z cizího tvora, který jí už nějakou chvíli sleduje? Zatím co jsem se topil ve svých myšlenkách, ona se usmívala a pomalu dokuřovala cigaretu. Bylo načase přerušit to trapné ticho.
"Viděl jsem vás vycházet z divadla," odmlčel jsem se a snažil se přijít na něco chytrého jak pokračovat, v seznamování a komunikací vůbec jsem měl vždy velky problém "a tak jsem si říkal jestli v nejbližší době nehrajete nějakou hru." Její oči se rozzářily, pousmála se, přišla ke mně blíž a spustila "A víte že vlastně ano? Hned zítra se hraje jedno představení, já budu také v hledišti a budu si dělat poznámky kvůli praxi, takže se tam možná uvidíme, pokud se zastavíte" řekla s úsměvem. "Rád se příjdu podívat" řekl jsem poněkud suše, ale úsměv jsem se snažil opětovat.
"Tak tedy zítra v 7." řekla a už se znovu otáčela a vytahovala další cigaretu z krabičky.
I já jsem vydal na cestu zpátky domů, cestou jsem se však musel najíst.
ČTEŠ
Trny růže
Vampire"Žiju tady už staletí. Ale živý jsem se necítil, až do okamžiku kdy jsem tě poznal. Teď konečně vím, co znamená žít."
