Trny růže

Kapitola 7.

  Zouzale jsem koukal na kus papíru a snažil jsem si dát dvě a dvě dohromady. Proč se ozvala až po šesti letech? Proč se ozvala zrovna mně, skoro jsme se neznali. Koukl jsem se na hodiny a bylo půl sedmé. Setinu sekundy jsem přemýšlel, jestli tam půjdu. Samozřejmě, že půjdu. Běžel jsem rychle do sprchy a pak do šatníku. K černým džínám jsem si vzal černou košili a mohl jsem vyrazit. Když jsem vyšel ven, slunce ještě svítilo, bylo nepříjemné, stejně jako já posledních šest let. Před dveřmi od divadla jsem se zastavil, bál jsem se vejít dovnitř, ale věděl jsem, že mi nic jiného nezbývá. Nejistě jsem mířil k baru, ještě naposled jsem se před ním zastavil, zavrávoral jsem, ale nakonec jsem tam vešel. Rozhlížel jsem se po místnosti a uviděl jsem jí, zahleděná do svého hrknu kávy a...mrtvá?!? Její aura..zmizela. Nebo jí jen nevidím? Ne! To není možné, ale které z toho? Mířím k ní a ona si mě všimne. Její tvář je jiná..bledá a chladná, díky kruhům pod očima je zjevná, že dlouho nespala. Opatrně se zvedá, aby mě objala. Je tak slabá. Chytám jí do náručí a opatrně pokládám zpět na židli. "Co se ti stalo?" vypadlo ze mě místo pozdravu. Ani se na mě nepodívala, hrála si s lžičkou. "Ty už jsi nepamatuješ, jaké to bylo? Měl jsi taky takový strašný pocit viny? Bál jsi se?" ztuhl jsem, nevěděl jsem, co mám říct. První půl rok svého bytí si moc nepamatuji, jediné co se mi vybavuje jsou kaluže krve a moje oběti. Zděsil jsem se, zděsil jsem se toho, čím jsem byl. "Víš.." snažil jsem se začít, "já si to nepamatuji, já jsem roz-" nedokázal jsem to říct. Elis na mě hleděla tiše řekla, "vím, kdo jsi." A já jsem se zděsil ještě víc. Nikdy jsem nechtěl, aby mě někdo znal. Bál jsem se poznání a jestli ona ví, kdo jsem, bojím se i jí. "Poslal mě za tebou." Nevěřícně jsem na ní koukal, kdo jí mohl poslat a proč? "Gregor" zašeptala a z kabátu vytahuje list. To není možné! Ale byla to pravda. Na dopise byla jeho pečeť, je pořád tak staromódní. Alespoň není jediný. List jsem schoval do kapsy a znovu se obrátil na Elis. "On tě..?" Nečekal jsem, že bude tak těžké o tom mluvit. Nenápadně přikývla. Bylo vidět, že ani jí se o tom mluvit nechce. Nedivil jsem se, ale museli jsme. "Jak to neseš?" Vyčítavě na mě hleděla, jako by jsem řekl něco špatně a taky že ano. Byla hloupost se na to ptát, všichni to ze začátku nesou špatně, někteří dokonce ještě hůř. "Pomůžu ti." Řekl jsem a dotkl jsem se její ledové ruky. Opět jen přikývla. Byli jsme na odchodu, když se ve dveřích objevil David. Udiveně a bolestivě si prohlížel Elis, na mě se ani nepodival, upřímně, byl jsem rád. "Elis..." vypadlo z něj najednou. Evidentně jí došlo, že se musí vzchopit a to taky udělala, nevěřil jsem, kde se v ní vzala ta síla. "Davide. Prosím, teď ne." Řekla to vážně a chtěla kolem něj projít. "A kdy? Šest let jsi o sobě nedala vědět, všichni jsme se o tebe balí." Elis to nezajímalo, nebo alespoň hrála, že jí to nezajímá. "Měl jsi šest let na to, aby jsi litoval toho, co jsi ztratil a to co už nikdy nebudeš mít." Odešla. Já jsem jí rychlým krokem dohnal, když jsem vyšli z divadla, byla už zase slabá a zlomená. "Musíš jíst." Řekl jsem jí s těžkým srdcem. Vyděšeně na mě koukala. "Prosím....ne, já nemůžu. Je to špatně." Bolelo to, takhle jí vidět. "Teď je to tvoje přirozenost. Nemáš na výběr, musíš žít." "Tohle není život." Ohradila se. "O tomhle s tebou nebudu diskutovat, život nebo ne, zůstaneš a budeš žít." Věděla, že mám pravdu a tak přikývla. Odvedl jsem jí k sobě. Naštěstí jsem měl ještě nějakou zásobu z nemocnice, takže jsem jí nemusel hned vystavit strachu z toho, že by někoho zabila. Krev jsem jí nalil do skleničky a podal jí ji, zvláštně na ní koukala, ale nakonec pila a pila. Do tváře se jí začala vracet barva a do očí třpyt. "Lepší?" Jenom kývla a odložila skleničku. Sedl jsem si k ní a chvíli jsem jí pozoroval. "Chceš si promluvit o tom, co se ti stalo?" Aniž by se na mě podívala, začala mluvit. "Stal se ze mě nesmrtelný vrah, který musí zabíjet, aby přežil."   Nemohl jsem to poslouchat, byla tak zničená a osamělá. "Je čes na spánek." odvětil jsem. Odešel jsem do ložnice a vzal jsem nějaké moje staré tričko, vrátil jsem se zpět k Elis a podal jí ho. Beze slova odešla do koupelny, za půl hodiny byla zpátky. Hleděla na mě a její oči se ptaly, kam si může jít lehnout. "Můžeš klidně do ložnice, já mám ještě nějakou práci."

Když odešla vytáhla jsem z kabátu dopis. Co po mě může chtít? Ptal jsem se sám sebe. byly to už téměř dvě století od našeho posledního setkání. Chtěl jsem přelomit pečeť, když jsem jí uslyšel křičet. Budeš muset počkat starý příteli, řekl jsem a rychle se odebral do ložnice. Elis se nemohla probudit, cukala sebou a křičela, nejspíše i brečela. Chytil jsem jí za ramena a zatřásl s ní. Vzbudila se. "Byl to jen zlý sen." řekl jsem jí tiše. Nic neříkala, jen hlasitě vzlykala, chtěl jsem jí nechat osamotě, aby si všechno srovnala, když jsem odcházel, promluvila na mě. "Zůstaň prosím." Víc jsem slyšet nepotřeboval, sekl jsem si na křeslo vedle postele, rozsvítil lampičku a sledoval, jak usíná.