Již se stmívalo, ale mně se do mého bytu pořád nechtělo. Potuloval jsem se starými ulicemi nového města a snažil se rozpomenout, jaké to tady kdysi bylo. Nešlo to. Zůstávál jsem v nevědění a zapomnění najednou. Nikdo o mně nevěděl a já nevěděl o nikom. Z mého snění o minulosti mě vytrhl známý hlas. Byla to Elis. Její vřelý úsměv a jasná barva aury, která jí patřila, mi bili do očí.
"Máš někam namířeno?" optala se mě nejistě.
Kam jsem šel? Měl jsem plán? Jsem zaneprázdněn? Co jsem měl říct? "Vlastně ne, jen se tak procházím, možná trošku bloudím." přiznal jsem. Bloudil jsem ve svých myšlenkách a vzpomínkách. Po jejím příchodu, se vše ještě víc zkomplikovalo.
"A chceš poradit nějaké fajn místo?" zeptala se mě, zatím co hleděla na své hodinky.
" Možná by to nemusel být špatný nápad." usoudil jsem a se věnoval jí úsměv, jako to dělala ona, od doby co jsem jí poznal.
"Tak pojď za mnou" řekla a na pár kroků se vzdálila a ohlédla se jestli za ní jdu, když zjistila, že jí následuju, spokojeně pokračovala dál. Celou dobu jsem šel pár kroků za ní, ale pořád jsem cítil její teplo. Došli jsme na místo, kam jsem jí včera vyprovázel, trochu jsem se lekl, že to místo které mi chtěla doporučit, bude její byt. Mojí nejistotu uviděla a poznamenala " Neboj, nejdeme ke mně, jen si tam skočím dát věci a hned jsem zpět." usmála se na mě a dál pokračovala v ladné chůzi.
když se vrátila, měla na sobě krátké, krajkované šaty. Popravdě jsem si předtím ani nevšiml, co měla na sobě. Usmála se ne mě svým klasickým, sladkým úsměvem. Vyrazili jsme na cestu, procházeli jsme ulicemi a došli na volné prostranství mimo město.
"Tady to neznám. Kde jsme?" optal jsem se trochu znepokojeně
"Za městem, jak jsi si určitě všiml, moc lidí sem nechodí, takže je tu klid, ale já bych šla ještě dál do lesa, je tam chládek a taky moje oblíbené místo."
"Jsi si jistá, že mě tam chceš mít? Přeci jen je to TVOJE místo."
opět se smála " kdybych nechtěla, tak tě sem neberu."
A tak jsme šli. Jeden vedle druhého bez slova. Poslouchal jsem její klidný tep a větvičky, které jí praskaly pod nohami.
Došli jsme k roklince, ve které se nacházelo malé jezírko, zpočátku jsem ho neviděl, protože bylo ukryté mezi mohutnými stromy, když jsme došli blíž viděl jsem, že je poseté květy jak v něm tak kolem něj. Za dlouhé léta jsem neviděl nic krásnějšího. Nevěděl jsem, jakou roli v tom hrála Elis, ale bylo mi tam opravdu příjemně.
"Tak co na to říkáš? Nádhera viď?" oči jí zářily, když se na mě podívala.
"Já...je..je to úžasné" na víc jsem se nezmohl, bylo to opravdu překrásné.
"Posadíme se." oznámila a sedla si k vodě.
"Neušpiníš si šaty?" optal jsem se starostlivě
"Neřeš to, nemluv, jen se posaď a uklidni se."
Poslech jsem jí. Nešlo jí říct ne. A tak jsme seděli vedle sebe, mlčeli a užívali si okamžiku.
ČTEŠ
Trny růže
Vampire"Žiju tady už staletí. Ale živý jsem se necítil, až do okamžiku kdy jsem tě poznal. Teď konečně vím, co znamená žít."
