Trny růže

kapitola 8.

Probouzeni bylo těžké. Když jsem se probral na křesle, uviděl jsem Elis, jak sedí na posteli. Byla ztracená v myšlenkách a já byl ztracený v ní. Musel jsem se najít a musel jsem najít i jí. "Máš hlad?" Zeptal jsem se opatrně. Pouze mi kývla na souhlas. Odebral jsem se do kuchyně.
Rozhodl jsem se udělat snídani. Michana vajíčka se slaninou a toastem. Doufal jsem, že jí budou alespoň trochu chutnat. Donesl jsem jí je až do postele, snědla pár soust a zbytek odložila, chápal jsem jí, jídlo už není, co bývalo, po změně vidí a cítí všechno jinak, ale potřebovala sílu. Odnesl jsem téměř nedotčenou snídani a vyndal pytlík s krví, kterou jsem jí nalil do skleničky a donesl jsem jí zpět do ložnice. "Musím?" Zeptala se s bolestí v očích. "Musíš žít." Řekl jsem tiše. Elis zklopila zrak a vypila, co jsem jí přinesl. "Tohle není život." Šeptla, když pokladala skleničku na noční stolek. Její trpkou poznámku jsem ignoroval, ale věděl jsem, že má pravdu. Nebyl to život, pouze iluze života, který upřímně...nestál za nic, ale s ní, s ní jsem se cítil živý. Ačkoliv i ona byla mrtvá. Byl to docela paradox.
"Kurva!" Ozvalo se z koupelny. "Elis? Jsi v pořádku?" Nejistě jsem stál u dveří a bál se odpovědi. "Ano, jsem v pořádku, jen jsem si zapomněla vzít ručník...Prosím, mohl by jsi mi ho donést." Hlasitě jsem se zasmál a mířil pro ručník. Vrátil jsem se ke dveřím, zaklepal jsem a vstopil. Viděl jsem její nahé tělo, ponořene tělo ve vaně. Rychle jsem položil ručník na skříňku a odcházel. "Děkuji" ozvalo se, když jsem zavřel dveře. Musel jsem se pousmát nad tím, jak se změnila. Faktem bylo, že mě to spíše zarmoutilo. Z odvážné a usměvavé mladé dívky se stal někdo, kdo se bojí veškerého kontaktu s lidmi. Nerad dělám věci, které by mohli být nebezpečné, ale teď jsem musel. Odešel jsem z bytu a odebral se do města. Po necelých dvou hodinách bloudění po centru jsem našel vše, co jsem hledal. Kolem jedné hodiny odpoledne jsem se vrátil zpět do bytu.
" kde jsi byl? " ozval se hlas z gauče. "Uvidiš později, teď se pojď najíst" houkl jsem a zmizel v kuchyni. O nedlouho se ke mě přidala i Elis, na sobě měla jen svoje tričko, neměla tady totiž téměř žádné své oblečení. "Dala by jsi si čínu?" Ptal jsem se a vytahoval už hotový oběd z tašky. "Kdysi jsem jí měla ráda, ale nevím, jak jsem na tom teď." Zarazil jsem se, vím na co narážela. "Víš, když se změníš, většina tvých chutí a pocitů zesílí, není to tak, že teď budeš muset žít jenom na krvi. Vlastně jídlo potlačuje chuť na ní, ale neznamená to, že bez ní můžeš být. Chápeme se?" Elis jen kývla. "Dobře, tak se najíme?" Další kyvnuti. Oběd jsem dal na talíř a posunul k Elis. Odešel jsem na bar a přinesl láhev vína. "Není na alkohol trochu brzy?" Rejpavě se mě ptala, když jsem vyndaval skleničky. "Neboj, sklenka vína nás nezabije a hlavně, musíš se připravit na večer." Koukala na mě a nevěděla, co má čekat. "Co....co s bude dít večer?" Ptala se, ale bála se odpovědi. "Vše se včas doviš, neboj, nic špatného se ti nestane."
Mojí zprávou si nebyla jistá, ale nechtěla se dál ptát. Napila se vína a začala jíst, byl jsem ráda, protože toho snědla víc, než ráno, ale pořád to nebylo dost. Víno jí však ze sklenky zmizelo rychle, nejspíše aby se posílila před mým překvapením. Nebyl jsem si jistý, jestli jí zavedení do společnosti nerozruší, ale potřebovala myslet i na něco jiného, než je hlad a já věděl přesně na co.