Trny růže

kapitola 5.

Ten den byl opravdu příjemný a já jsem nechtěl, aby skončil. Vyprovodil jsem Elis domů a ona mě pozvala na zítřejší představení, ve kterém taky hraje. S radostí jsem pozvání přijel a rozloučil se. Po příchodu domů jsem usedl za psací stůl a pustil se do své práce.

„Tu bolest už nemohu déle snášet." vykřikl jsem do prázdnoty, která mě obklopovala. „je to nicota a zároveň tisíce pocitů, které se mně mísí." V tom se mohutné dřevěné dveře otevřeli a dovnitř vstoupila žena v bílém rouchu. „Co zde pohledáváš? Tohle není místo pro někoho jako jsi ty." Odsoudil jsem dívku k zapomenutí hned, jak vstoupila do dveří.

„Hledám tebe..

Z mého zasnění mě vytrhl pisklavý tón zvonku. Ani jsem nevěděl, že mám zvonek, nikdo na něj nikdy nezvonil. Zvedl jsem se ze židle a odebral se ke dveřím. Když jsem je otevřel, byl jsem ohromen. Ve dveřích stála Elis. „O-odkud víš, kde bydlím?" při své otázce jsem se lehce zakoktal.

Přešlapovala před futry mých dveří a něžně se na mě usmívala. Už si ani nepamatuji, kdy naposled se na mě někdo takhle smál. „Mám své zdroje, které nehodlám prozrazovat." Utrousila potichu.

Pořád jsem na ní nevěřícně koukal, nechtěl jsem jí nechat stát venku, ale taky jsem se bál jí vzít k sobě, svůj strach jsem nakonec překonal a pozval jí k sobě, teď byla ona, ta co udiveně koukala. Zvědavě nakoukla do chodby a pak vstoupila, odložila si kabátek na věšák a šla za mnou.

„donesla jsem večeři." Řekla, když jsme vešli do kuchyně.

„To zní dobře, co to je?" optal jsem se.

„Nejlepší nudle ve městě." Usmála se a začala z tašky vytahovat vše, co v ní bylo.

Vzal jsem misky a došel ke kuchyňské lince, abych vše mohl vybalit a naservírovat do talíře. Elis se usadila u stolu a koukala to malého noťasu, který si přinesla. Když jsem přišel i s večeří, vše co bylo na stole, bleskově uklidila. Položil jsem jeden talíř před ní a druhý před sebe. Došel jsem k baru a vytáhl láhev červeného vína cestou zpátky ke stolu, jsem s sebou vzal ještě dvě skleničky a otvírák. Nalil jsem rudou tekutinu do skleničky a podal jí Elis, která si jí s úsměvem vzala a ochutnala, poznal jsem, že se jí ta chuť líbila, protože se hned usmála a pokynula hlavou. Když jsem se i já už posadil, začali jsme jíst. „Opravdu jsou to nejlepší nudle ve městě" usoudil jsem. „Já ti to říkala" odpověděla s úsměvem Elis. Zbytek večeře jsme trávili potichu. Když jsem uložil nádobí do myčky, všiml jsem si, jak se Elis balí. „Ty odcházíš?" ptal jsem se nevěřícně. „Ano, už je načase." Odpověděla, zatímco se snažila narvat notebook do tašky. „Elis.." odmlčel jsem se „pila jsi, určitě chceš jít domů? Klidně můžeš zůstat tady a může si ještě chvíli povídat, nebo se podívat na nějaký film, jestli by jsi chtěla." nejistě na mě koukala, "jestli ti to nebude vadit, nerada chodím takhle pozdě domů." 

"kdybych nechtěl, tak ti to nenabízím" usmál jsem se na ní. 

Posadili jsem se na gauči a vybírali nějaký film, do oči jí bilo "kladivo na čarodějnice" řekla, "myslíš to vážně?" zeptal jsem se nejistě, "nechci, aby jsi se v noci bála." odmlčel jsem se, faktem bylo, že jsem přesně věděl, jak to probíhalo. "Neboj, zvládnu to." ujistila mě svým upřimným úsměvem.

Koukali jsme na film dlouho do noci, v posledních 20 minutách jsem si všiml, že Elis usla na mém rameni. Opatrně jsem jí uložil ke mně do postele a já sám jsem si ustlal na gauči. Už dlouho jsem nespal tak klidně jako tuhle noc.