Bylo kolem půl sedmé večer a já jsem se začal oblékat, když přišla do ložnice Elis, zarazila se. „Kam se chystáš?" zeptala se poněkud nervózně. „Jdeme." Opravil jsem jí, „oblékni se, do hodiny musíme vyrazit." Řekl jsem s klidem a poukázal na krabici, která ležela na posteli. Vytřeštila na mě oči, ale poslušně si vzala krabici a odešla do koupelny, když vyšla, byl jsem překvapený, jak dobrý vkus mám. Nad svojí pochvalou jsem se musel pousmát. „Nesluší mi to viď" řekla smutně. „Proboha Elis, jsi nádherná a nemůžu se dočkat, až tě všichni uvidí." Usmál jsem se na ní a ona mi úsměv opětovala. Nemohl jsem se na ní přestat dívat. Dlouhé vlasy měla sepnuté do drdolu a pár neposlušných pramenů jí spadalo kolem obličeje, s líčením šetřila, ale pořád byla nádherná. S výběrem šatů jsem byl spokojený a doufám, že ona taky. Černé šaty jí splývaly po těla a s rozparkem na pravé noze vypadala sexy a elegantní zároveň. „Kam vůbec jdeme?" zeptala se, když si obula matné lodičky. „Za kulturou." Odpověděl jsem. Na její tváři byla vidět nejistota, ale zároveň i zvědavost. „neboj se, bude to v pořádku." Nepatrně kývla, a tak jsme se odebrali k výtahu v garáži jsme nasedli do mého auta a jeli směr divadlo. Zaparkoval jsem na náměstí, odkud jsme to měli kousek, lístky jsem měl už u sebe a tak jsme vešli přímo do divadla. „Chceš si dát kafe? Máme ještě víc jak 20 minut." Pošeptal jsem jí. „Můžeš mi objednat latté prosím? Skočím si zakouřit." Řekla a odešla.
POHLED ELIS
Vešla jsem do kuřáckého salónku, ačkoli tu byla klimatizace a otevřená okna dým z cigaret tu byl pořád cítit. Nebo to je možná mým novým já. Rozhlédla jsem se po místnosti a viděla známé tváře, herci, maskéři, zvukaři, osvětlovači, všichni tu byli a koukali na mě, každý chtěl něco říct, ale nikdo nepromluvil. Stoupla jsem si k oknu a zapálila jsem si cigaretu, koukala jsem z výšky na setmělé město a přemýšlela jsem, na co právě myslí. „Říkám ti, že je to ona!" slyšela jsem šeptat jednoho z osvětlovačů „prosím tě, tu bych poznal, vždy byla až moc energická, to nemůže být ona." Oponoval mu druhý. Nad jejich rozepří jsem se musela pousmát a rozhodla jsem se, že rozhodnu, kdo z nich má pravdu. To jsem ale nemusela, protože někdo byl rychlejší než já. „Je to ona, po šesti letech se vrátila a nezměnila se, je pořád stejně krásná." Otočila jsem se na místo, odkud byl slyšet známý hlas. Byl tam, režisér, nejúžasnější muž, kterého jsem znala, galantní a přitom velmi vtipný, zábavný, ale zároveň disciplinovaný. „Pane, ráda vás opět vidím, vy jste snad každým dnem mladší." Řekla jsem s úsměvem na rtech. „Má drahá Elis, vůbec si tak nepřipadám, co víc, bez tebe jsem tu strádal." Rozjařený jako obvykle, ani jsem si neuvědomovala, jak chyběl. Přišla jsem k němu a on mě objal, hřejivě objetí jsem s radostí uvítala. „Drahoušku, si studená, jsi v pořádku?" kdybys jen věděl... pomyslela jsem si v duchu... „Ano, jen jsem stála u okna, nic mi není." Usmála jsem se na něj. Tuhle krásnou chvilku však musel někdo přerušit, ve dveřích stál David. „Lis.." hlas se mu klepal a mně se hnusil, Dominik měl pravdu, teď je všechno intenzivnější, když někoho nenávidím, nejraději bych mu zlomila vaz. „uvidíme se později." Řekla jsem svému bývalému nadřízenému. Proplula jsem kolem Davida a rychle jsem se posadila ke stolu, kam právě přinesli naši objednávku. „Děkuji." Řekla jsem a dívka se na mě mile usmála, ta je tady nová. „Zvládla jsi to." Řekl můj doprovod s úsměvem. „Málem jsem Davidovi zlomila vaz." Špitla jsem. Dominik se hlasitě zasmál „to by nebyla žádná škoda." Najednou se rozezněl zvonek „To je první zvonění." Řekla jsem napjatě. „Tak to rychle dopijeme a půjdeme se posadit, co ty na to?" řekl s úsměvem, souhlasila jsem, během dvou minut, jsme již seděli na svých místech a čekali na poslední zvoní. Uslyšela jsem zvonek, dveře se zavřely a světla ztlumily, po chvíli se odtáhla opona s připravenou scénou a dvěma herci. Pán a jeho služka. Panebože. To byla moje role a teď... teď jí má jedna z holek, se kterými David spal. Bodlo mě u srdce, když jsem ji viděla hrát, kdyby byla němá, asi by to mělo lepší efekt. Celé představení jsem přemýšlela, jaké by to bylo se znovu postavit na divadelní prkna. Došla jsem k závěru, že by to bylo nebezpečné, ne jenom pro mě, ale i pro všechny ostatní. Z mého zasnění mě vytáhl až bouřlivý potlesk lidí. Opona se odtáhla a na ní stál režisér, jeden zvukař mu přinesl mikrofon, odkašlal si a začal mluvit, děkoval všem hercům a taky každému, kdo se na hře podílel, znovu vypuklo zuřivé tleskání rukou. „Prosím..." ozvalo se, každé oči se upřely na pódium, kde pořád stál režisér. „speciální poděkování patří tobě Elis." Ztuhla jsem, několik páru očí mě upřeně pozorovalo. „Mohla bys sem k nám prosím?" pohledem jsem těkala po východu, ale nemohla jsem utéct. Nejistě jsem se zvedla, upravila si šaty a vyrazila na pódium, lidé se cestou stavěli, aby mi uvolnili cestu. Když jsem došla na pódium, přišel ke mně režisér a vřele mě objal, poté znovu pokračoval ve své řeči. „Děkuji, moc jsi mi před lety pomohla s touhle hrou, vlastně to byl tvůj nápad, táhle hra by měla být tvá. Dlouho jsem přemýšlel, kde vlastně jsi, jestli jsi v pořádku. Přirostla jsi mi srdci Elis, miluji tě, jako vlastní dceru, to moc dobře víš, každý to tu ví. Jsem moc rád, že jsi se vrátila zpátky do města a pokud bys chtěla, moc rád bych tě zase viděl na prknech." Ukončil svojí řeč a mávl na někoho za oponou, přiběhl malá holčička s puketem bílých růží. „To je pro tebe má drahá." Řekl a podal mi květiny. Tohle jsem nezvládla, z očí se mi začaly valit slzy a znovu jsem ucítila, že jsem v jeho objetí, vřelé a milující, moc mi to chybělo. „Děkuji, pane." Pošeptala jsem mu do ucha a odpovědí mi bylo silnější sevření jeho paží. Lidé znovu začali tleskat a já byla šťastná, poprvé od mé proměny, jsem cítila své srdce. Když jsem se vracela na své místo, lidé mě s obdivem pozorovali, usmívala jsem se a po tvářích mi tekly slzy štěstí.
ČTEŠ
Trny růže
Vampir"Žiju tady už staletí. Ale živý jsem se necítil, až do okamžiku kdy jsem tě poznal. Teď konečně vím, co znamená žít."
