Trny růže

10.kapitola

„Líbilo se ti to." Konstatoval jsem, když jsme projížděli prázdnými ulicemi směrem k mému bytu. „Moc" odpověděla tiše. Po chvíli ticha se ozval její žaludek. „Máš hlad?" zeptal jsem se opatrně, jen přikývla. „Musíš ovládat svojí touhu po krvi, není to snadné, ale můžu tě to naučit, pokud budeš chtít. Nemusíš lidi zabíjet, abys ses najedla." Další kývnutí. „Začneme?" zpozorněla a se strachem v očích se na mě koukala. „My-myslíš hned teď?" zakoktala se „Ano Elis, hned teď čím dřív, tím líp." Sebejistě jsem se na ní usmál a vyrazil do klubu, kde jsou lidé snadnou obětí. „Co tady děláme?" chvíli jsem mlčel, „jdeme jíst." Řekl jsem a vkročil dovnitř. Hlasitá hudba, směs parfému, alkohol, to bylo první, co jsem vycítil. „Tak který?" zeptal jsem se, když jsme se usadili u jednoho volného stolu. „Který co?" odpověděla mi otázkou na mou otázku. „Elis, musíš být sebejistá, potravu nedostaneš tak, že se budeš dovolovat, jestli je můžeš kousnout a vysát z nich krev. Buď společenská, jdi tančit, začni konverzaci a vyveď ho ven, o zbytek se postarám. Slibuji." Chvíli přemýšlela, bála se, ale nakonec se zvedla a vyrazila na parket, pozoroval jsem jí a bodlo mě u srdce, když jsem viděl, že se kolem ní motá tolik kluků, za chvíli už s jedním tančila, po pár tancích ho vedla ven. Dopil jsem pití a vyrazil za ní, stali vedle sebe a povídali si. „Elis! Ahoj, co ty tady?" dělal jsem překvapeného. „A---ahoj, no vyrazila jsem za kulturou." Je skvělá herečka, pomyslel jsem si. „Tohle je tvůj přítel?" zeptal jsem se poukázal na blonďatého mladíka vedle ní. „Ne, to je kamarád Adam." Nadešla moje chvíle. „Adame, půjdeš bez slova s námi." Kluk jen přikývl a my mohli vyrazit. „Co to bylo?" „Ovlivnění." Řekl jsem klidně, když jsme nastoupili do auta a vydali jsme se domů. „Každý upír má tuhle moc, musíš se jí jen naučit používat, taky dokážeme lidem vymazat paměť na to, co jím uděláme." „Aha" bez dalších slov jsme dojeli domů a s námi i Adam. „Posaď se." Řekl jsem rázně. „Elis, můžeš začít, neboj, zastavím tě." Nejistě se na mě podívala a odešla do ložnice, když se vrátila, měla na sobě moje tričko. Nad jejím činem jsem se zasmál. Naklonila se k Adamově krku a její oči zrudly, pod očima jí naběhly nepěkné žíly a z dásní se vytáhly tesáky, zaryla je do jeho krku a začala pít, zhluboka. „Nespěchej." Poznamenal jsem, okamžitě zvolnila, po chvíli se sama odtáhla. Zářila, ale její oči byly smutné. „Teď je to tvoje přirozenost, musíš se s tím smířit." Jenom kývla a podívala se na jeho krk, ze kterého mu stékaly dva tenké proudy krve. „Máš taky hlad?" zeptala se mě. „Ano." Odpověděl jsem dychtivě, odstoupila od Adama a já se k němu přiblížil. Rozvázal jsem si kravatu a hodil jí na zem. S mým obličejem se stalo to samé, co před chvíli Elis. Když jsem se nasytil, ošetřil Adamovi ránu a vymazal mu paměť. Rychle ho odvezl zpátky před klub a odjel. Když jsem se vrátil, Elis už klidně spala. Odešel jsem do koupelny, vysprchoval se a znovu jsem si ustlal na gauči.