Lék na svobodu (Avengers)

V zajetí

Dneska vám přináším další kapitolu :-).

---

Do očí mě pálilo ostré světlo, přicházející nejspíš z chodby. Tvrdá zem mi dávala najevo, že ležím na podlaze, na které bych být neměla, a že ta postel vedle by byla možná lepší. A tělo křičelo, že jsem sakra v háji. Ani mříže, které mě držely v té cele mi na spokojenosti nepřidaly. Jediné, co jsem si dokázala poskládat bylo, že soudě podle bolesti mě dotyčný musel mlátit do bezvědomí, a následně mě se škodolibou radostí mrsknout na podlahu. Nejspíš. Obličej jsem zvedla z vrásčité betonové země, a podepřená na loktech jsem se rozhlédla kolem sebe. Ne, ani z tohoto úhlu pohledu cela nevypadala přívětivěji. Já, ač mě bolelo celé tělo, jsem se zdaleka nemohla rovnat chudákovi, který sténal v cele naproti mě. Seděl ohnutý, zbídačený v rohu cely, vydávajíc steny, kterými celé vězení přesvědčoval o svém stavu. Z těch ostatních se ozývaly nesouhlasné výkřiky a nadávky. Nejspíš nejen mě potkal stejný osud jako ostatní. Pokud se odsud dostanou, což se při pohledu na zabezpečení vězení nezdálo jako uskutečnitelné, zabijí je jejich nadřízení. Kdežto k mému se nemusím ani přiblížit, aby mě odrovnal.

Vzepřela jsem se na ztuhlých, bolavých rukách, chtíc se zvednout, ale déle nepoužívané svaly mi daly najevo, že se jen tak hýbat nebudou. Ale i přes ztuhlost jsem využila všechny své síly a postavila se na vratké nohy. Chvíli, jakoby jsem musela vlastní nohy poznávat, jsem se opírala o zeď. Za mohutného dechu, který se projevoval hlasitým funěním, jsem přemýšlela, co se mnou vlastně je a bude.

Odlepila jsem se od bílé zdi a zkoušejíce mou schopnost chůze, jsem se dopravila k mřížím samotné cely. Snažila jsem se jít vzpřímeně, hrdě, ač jsem byla hanebně zbita, ale jediné, na co jsem se zmohla, bylo neplánované zhroucení se na leodvé mříže. Chytla jsem do každé dlaně jednu jejich tyč, jako jsem to viděla v kriminálních filmech, a omezeným výhledem se rozhlédla po věznici. Dlouhá, oslnivě osvětlená chodba, dobře osvalený hlídač na každém rohu, a bezpečnostní zámky na dveřích mi nedávaly sebemenší naději na plán útěku. Zaúpěla jsem, a s povzdechem dosedla na postel. Nedalo se nic dělat. Se svým osudem jsem se nemusela seznamovat. Znala jsem ho od té doby, kdy jsem zjistila, že jsem tak trochu v háji. V cele. V S.H.I.E.L.D.u. Můj původní cíl mě zmlátil do němoty, a nejspíš se vysmál mé neschopnosti. 

"Vstávej," zahřměl vedle mě hlas jako hrom. Trhla jsem sebou a urychleně se zvedla. Ty roky v armádě za něco stály. Bachař si mě nedůvěřivě přeměřil a obrátil mě k sobě zády. Tím trhnutím za mé rameno jasně naznačil, že ač voják z povolání, nejsem pro něho víc než otravný hmyz na špatné straně barikády. Zápěstí mi sevřel do železných pout a strkal do mě zezadu tak dlouho, dokud jsem nepochopila, že mám jít před ním. Že jsem neznala směr ani místo, kam mě vede, ho netrápilo. S tím chudákem od naproti jsem se rozloučila pohledem a šla tam, kde jsem očekávala spokojenost bachaře za mnou. I tak se občas připomněl obuškem, jehož ranou do mého ramene určil směr. K tomu, abych upustila pár nadávek na jeho hlavu, mi nechybělo mnoho, a tak jediné, co mě donutilo držet jazyk za zuby, byl sám o sobě výhružný nápis na dveřích místnosti před námi.

Výslechová místnost

Při představě, co mě čeká a nemine, se mi sevřel žaludek. Celé moje vzezření muselo vyvolávat záchvaty smíchu, protože můj bledý obličej a vytřeštěné oči k ničemu jinému nebyly. Ale to už mě má stráž dostrkala k samotné židli, která klidně mohla mít přízvisko hanby, a ruce připevnil k ní, snad abych vyšetřujícímu neskočila po krku. Jakoby mi to v téhle pevnosti bylo něco platné. Ladným krokem přešel ke stolu a čudlík od lampy cvakl. Její oslnivá záře mě donutila přivřít oči, a než jsem si světlu přivykla, zmizel s tichým klapnutím dveří z místnosti. Přikrčená na židli jsem se rozhlédla kolem sebe. Bylo tu holé nic. Strohost celé místnosti naznačovala fakt, že se tu s nikým nemažou.

Ze zadumaného ticha mě vytrhlo již známé vrznutí dveří, kolem mě se prohnal přízrak v kabátu, který se usadil přede mnou. Na stůl hodil složku s mým jménem, jakoby už teď chtěl naznačit, že jsem pro něj prach spodiny, a své ruce tmavé pleti si založil na stole. Z jeho obličeje jsem viděla zhola nic, tak jsem se zaměřila na jeho prsty propletené do sebe.

"Slečno Dill, uvědomujete si, proč jste tady?" řekl děsivě vyladěným hlasem.

"Možná proto, že má mise byla neúspěšná," připustila jsem s povzdechem.

"To jistě," odfrkl si tiše a složku, kterou si přinesl, otevřel. "Byla jste voják z povolání. Mohu znát důvod, který vás vedl ke změně profese?"

V myšlenkách jsem ho tiše proklela. "Byla lépe placená," řekla jsem lhostejně.

"Proto jste si vybrala místo nájemného zabijáka, místo služby své zemi?"

"Nezbývalo mi nic jiného," odsekla jsem, pomalu jsem se dostávala do stavu, kdy mi bylo příjemné poslouchat, ale odpovídat jedině za smrt.

"Dobrá, vám samotné je motiv neznámý, přesuňme se tedy dál," odkašlal si, a otočil stránkou. Stříbrnou sponou měl založenou fotografii, na které byla postavena celá moje armádní kariéra. Upřeně jsem na fotografii hleděla, což přešel se samolibým úsměvem.

"Důvod, proč jsem si vás vzal takto stranou, byl právě tento," poklepal prstem na fotografii. "Je mi důvěrně známo, že s panem Bartonem jste bývali dobří přátelé."

"Co vám je do toho?" štěkla jsem jedovatě, a zalitovala, že mám ruce sevřené v poutech. Protože jediné, na co jsem měla chuť, bylo vyškrábat tomu týpkovi v kabátu oči.

"I přes váš vztah jste ho byla ochotná zabít," konstatoval suše a prsty složil zpět do stříšky.

"Neviděla jsem ho přes sedm let! Jak jsem mohla mít byť jen pomyšlení na jeho smrt?" prskla jsem podrážděně, a pouta pod tlakem zarachotila.

"Zvláštní," odtušil, jakoby ho má odpověď zarazila. Pohled se mi vzteky rozostřil. Nebýt vycvičených nervů z armády, byla bych běhala vzteky po stropě. "Na Bartona si vzpomínáte?"

"Vzpomínám si na vše!" vykřikla jsem netrpělivě, dožadujících se dalších odpovědí.

"Nepoznala jste ho, že ano?" povzdechl si a opřel se do opěry svého křesla. "To on byl váš cíl. Překvapuje mě, že vám nadřízený neřekl, pro koho jdete. Zřejmě o vás věděl více, než si myslíte."

"To není možné," hlesla jsem nasupeně.

"Pan Barton je nyní jedním z Avengers. S vámi jsem skončil. Netrpělivě čeká, až si s vámi bude moct promluvit," přetnul náš rozhovor náhle, a mrkl na mě. Zaraženě jsem ho pozorovala, vztek ovládlo zmatení. Po naší rozmluvě jakoby jsem nevěděla kdo jsem. "Jen tak mimochodem, jsem ředitel Fury," představil se, když vycházel z místnosti. S ním se vyměnil ostřílený bachař, který se mě ujal i cestou zpět.

Cestu zpět do cely jsem téměř prosnila, a postřehla až třesknutí posuvnými dveřmi cely.

"Pan Barton se dostaví do hodiny," oznámil stroze a opustil věznici. Dovlekla jsem se na postel, kam jsem sebou beznadějně plácla, a složila ruce do klína. Sténání toho skřivana od naproti jsem už nevnímala. Do jeho příchodu jsem nehodlala dělat nic jiného, než tupě zírat před sebe. Zvláštní mě poznal, zvláštní mě shledá.