Lék na svobodu (Avengers)

Máme nevyřízené účty

Ahoj.
Chuť psát se mě teď opravdu drží, ale nejde ruku v ruce s časem, který mi teď opravdu chybí. Ale co si budeme povídat, vždycky se dá něco odložit :D. Užijte si další kapitolu, která ne úplně všechno prozradí, jako spíš naznačí.

Nedivte se občas názvům kapitol, než cokoli vymýšlet, plácnu tam vždy nějaký úryvek z kapitoly :D.

- - -

Těším se v pátek.

Opravdu pěkné. Pátek byl za rohem a já měla co dělat, abych vše stihla dotáhnout do konce.
Jen co jsem se rozloučila s Clintem, spěchala jsem k naší skryté základně.

Skryté základně...

Zní to fakt drsně.

Skrytá základna nebyla ničím víc, než zvenku poničenými garážovými vraty.
Občas přemýšlím, kde se vzal ten kýč v podobě super základen skrytých v polorozpadlých budovách. Ale i naše, skoro jako každá jiná na světě, oproti  S.H.I.E.L.D.u působila jako kůlnička na dříví. Ono totiž bílé stěny a prosklené dveře nejsou všechno.
Zrovna jedněmi takovými jsem musela projít, abych se dostala k recepci.
Gorilí hlídači, stojící hned za nimi, mě vítali zhrzeným pohledem. Moc dobře věděli, kdo jsem, a soudě dle zkoumavého pohledu recepční, i co se za poslední dny událo.
Vlastně jsem furt nemohla uvěřit, že mě Fury tak jednoduše pustil. Potažmo agenta nepřátelské organizace, který se pokusil zlikvidovat jeho hvězdný tým. Ostudně to u pokusů zůstalo.

"Šéf má jednání," prohodila ke mě žena nenuceně, když jsem se opřela o pult. Opřela, spíš připlácla, jak mě v zádech pálili něčí oči od dveří. Od doby, co na mě přistál úkol zlikvidovat Avengers jednoho po druhém, jsem nebyla zrovna oblíbenou osobou. Ostatní štvalo už jen to, že jsem dostala moc využívat jakýchkoli lidí na základně ke splnění úkolu. Samozřejmě považovali sebe za ty, kteří by to zvládli s přehledem.

"Jak dlouho?" povzdechla jsem si odevzdaně.

"Už dvě hodiny, měl by končit," odpověděla, listujíc v diáři. Ten po chvíli významně odstrčila stranou, a pustila se do nějakého časopisu na úrovni. Na titulní straně jistě nějaká úspěšná popová hvězda, pod níž křičel nápis její nejtajnější tajemství.

Rozhlédla jsem se kolem. Za těch pár dní, co jsem tu nebyla, se nezměnilo zhola nic. Fíkusy podél zdí rostly stále stejně nudně, mezitím co se u vchodu pohupovali dva pořízkové. Nebodl mě ani sebemenší osten šťastného návratu.

Mou pozornost náhle upoutali dveře, kterými jsem prošla před malou chvílí. Začal z nich proudit menší dav slušně oblečených lidí. Někteří kávu, opožděnější z nich ruku před pusou. Fury mě propustil opravdu brzy ráno.
S brunetkou na recepci se nedbale pozdravili, a každý si to zamířil do své kanceláře. Být tu jako nezainteresovaný pozorovatel, možná by mi ta ranní idyla vykouzlila úsměv na tváři.

"Máš načase," broukla brunetka náhle, čímž mě vyrušila z mého bloumání. Pomalu jsem se k ní otočila.

"To mám," oplatila jsem jí stejným tónem, a sjela pohledem to, co se nestihlo schovat za pult. Uťápnutá dívčina, nasoukaná v těsném kostýmku s lakovanými nehty. Opravdu recepční ideál.

"Je ve své kanceláři, můžeš jít," vybídla mě s úšklebkem, zřejmě dobře informovaná o mém neúspěchu.

"Díky," ucedila jsem nuceně, a váhavě vykročila směrem k šéfově kanceláři. Co mu řeknu, jsem nevěděla. Proklínala jsem se za to, že jsem si svou řeč nepřipravila po cestě.
Každý, koho jsem na mých cestách po chodbách potkala, mě počastoval arogantním úšklebkem. Věděli, že se každým dnem objevím. Musela jsem.