Lék na svobodu (Avengers)

Těším se v pátek.

Zdravím, napsala jsem další. Ano.

Slíbila jsem sice, že už už se začne něco dít, ale ještě, ještě chvilku mi dejte :D. Už se dít mělo, ale chvíle strávené přemýšlením při práci mi tam furt strkají něco navíc. Alespoň se nám to trochu nafoukne :D.

Tak mi to nemějte za zlé.

- - -

-Jacqueline-

Nikdy bych si to nahlas nepřiznala, nikomu se s tím nesvěřila, ale tohle místo mi vážně lezlo na mozek.
Clinta jsem neviděla od doby, co mě sem můj starý známý vhodil jako špinavý hadr, kdy jsem proti své vůli pár metrů svým tělem vytřela. Asi si kompenzoval ten rozbitý obličej.
Za tu dobu, co jsem tu hnila, jsem se prošla po psychickém dně, fyzickém útlumu, kdy jsem ani nezvedla zrak ke šlichtě, která mi přistála za mřížemi, až po chvíle, kdy jsem si v cele vesele cvičila. Potřebovala jsem zase cítit ten vydřený pot. Byla to trochu závislost.

Utrpením pro mě byla ta nečinnost, ke které jsem byla částečně nucena.

Zrovna jsem měla chvíli, kdy jsem v jakési částečné hibernaci zírala nehnutě do stropu. Strážník z chodby se na mě občas ohlédl, jakoby se bál, že moje rozpoložení způsobil svým zacházením.
Snad jakoby měl takový obrostlý pořízek v jiné situaci navrch. Možná proto po mě házel nejistým očkem, abych ho po svém propuštění nenakopala do půlek.

"Jacqueline," slyšela jsem z dálky hlas, skoro jako pod vodou. Mému mozku to k sepnutí nejspíš nestačilo.

"Jack!" zatřásl se mnou kdosi, a nebýt tak mimo, asi bych mu za takové chmatání skočila po krku.

"Co je?" zavrčela jsem podrážděně, přemáhaje se alespoň k minimální aktivitě. Ztuhlé tělo příliš nespolupracovalo.

Znovu se mnou zatřásl, a já už přemýšlela o nejefektivnějším způsobu nenápadné vraždy. A dosti zdárně si získával stále horší způsoby provedení.

Nutila jsem své oči spolupracovat, pohled jsem měla rozostřený, jako s hlavou v kýblu. Byl to známý pocit. Afgáhánistán mi v něm doslova vymáchal rypák.

"Vstávej sakra," odsekl na oplátku, popadl mě za ramena a švihem mě posadil. Být při své síle, asi bych mu šlápla na obličej.
Rozmazané vidění ustupovalo a já pomalu rozeznávala osobu, která mě bude strašit nadosmrti.

"Clinte," vydechla jsem překvapeně, všechen vztek se náhle vypařil. Malátnýma rukama jsem ho chytla za ramena, a hledě do jeho obličeje, mě zalila vlna uspokojení. Byl tady, a neobjevil se jen tak. Ostatně tenhle chlap byl vždy tam, kde měl být. Alespoň v poslední době.

"Jack, co se děje?" hleděl mi starostlivě do očí. Nadechla jsem se k odpovědi, když mi připlácl svou dlaň na čelo. Opravdu mě takové dotyky dráždili. "Máš horečku," konstatoval, když jsem mu jeho medvědí tlapu ze své hlavy strhla.

"Tu teprve dostanu, jestli po mě furt budeš šátrat," odsekla jsem, a stáhla své, stále ne dobře ovladatelné, ruce do klína.
Mé chování přešel s povzdechem, a se zapraštěním ubohé matrace, která jen silou vůle držela pohromadě, dosedl vedle mě.

"Byl jsem u Furyho," oznámil mi, jako bych už jen z toho měla poznat, co mi chce sdělit.

"To je ten milý černý pán?" podívala jsem se s pozvednutým obočím. Uvnitř mě se mlelo tisíce úvah a variant, co si o mě ti dva mohli vykládat.

Na mou otázku mi neodpověděl, jen jeho obličejem prolétl pobavený úsměv. "Nesu od něj nějaké zprávy," řekl, na tváři mu pohrával nepatrný úsměv.

"Doporučení k návštěvě psychologa pro nevyrovnanost?" uchechtla jsem se trpce. Rozhodně jsem si tak po jeho výsleších připadala.

"Ne," odvětil.

"Nebo vám budu muset sloužit?" zkusila jsem.

"Hergot, chceš to vědět nebo ne?" utrhl se na mě nedočkavě, na srdci zřejmě pro něho neodolatelnou zprávu, která nesnesla odklad.

V odpověď jsem jen pokrčila rameny.
Ani jsem nechtěla znát, co se mnou bude. Protože ať už se mnou udělají cokoli, budu v loji.

"Fury tě pustí. Nemá důvod tě tu déle držet," vychrlil na mě. Ztuhl mi úsměv na tváři, spíš než překvapivostí jeho zprávy mě dostal pocit, že mě to vůbec neohromilo.

"Kdy?" šeptla jsem téměř. Ta počáteční radost ze mě vyprchala. I když jsem to tu nenáviděla, byl fajn pocit se o nic nestarat a nemít žádné problémy. Až na ten jeden, který mě odsud rychle tlačil.

"Klidně hned," odpověděl Clint, ve kterém znělo zklamání. Nejspíš si myslel, že mu radostí padnu kolem krku, nebo nadšením vyrazím dveře od cely. Část mě chtěla, ale zbytek mě držel na místě. Sakra se mi nechtělo řešit nic, co mi touto situací vyvstalo.

Pohlédla jsem mu do obličeje, snad abych zjistila, jestli je to jeho zhrzení tak vážné, jak vyznělo z jeho hlasu. Přeci jen nebylo.

"Vyprovodíš mě?"zeptala jsem se s nenápadným úsměvem, který všechen Clintův momentální splín zahnal někam do kouta.

"Jak je libo," zachechtal se jako racek po jídle, energeticky vstal z postele a natáhl ke mě ruku. S radostí jsem jí přijala a vyhoupla se do stoje. S tímhle týpkem byl ten den vždy o něco lepší.

Pokynul mi ke dveřím, následuje mě bok po boku. Čím blíže jsem byla dveřím cely, tím více se mi chtělo křičet a běžet zpátky. Zapřít se rukama o futra a nechat se páčit, jen abych si mohla někdy říct, že jsem odsud nešla zadarmo. Ale nic takového se nestalo. Místo vzpouzení se, jsem šla jako ovce na porážku, hlavu možná vztyčenou, ale mysl tam, kde mě čekaly problémy. A tam se mi fakt nechtělo.

-Clint-

"Slib mi to," naléhal jsem na Jack, co se pod mým pohledem nejistě ošívala. Přemluvit ji nebylo tak těžké, jak se zdálo. Téměř vždy se nechala.

"Tak dobře," vydechla rezignovaně, ruce si na odpor založila na hrudi. Vítězoslavně jsem se usmál a vykročil do nitra Quinjetu, který jsem si na základně vyprosil, abych Jacqueline  nemusel posílat na zem padákem.

"Těším se v pátek," zavolal jsem dřív, než se dveře stačili zavřít a já se tam ztratit úplně.

- - -

Tak co? Je to ok? Nebo jste umřeli někdy v půlce? :D Povídku píšu hlavně pro sebe, tak se snažím, aby se nešlo hned k věci, to by to pak mohla být povídka na tři stránky :).