Lék na svobodu (Avengers)

Starkem ku zdraví

No páni! Další kapitola? Taky tomu nevěříte, že jo?

Nějak mě políbila múza (doufám, že ta dobrá), a chytla mě neskutečná chuť vysypat mé další představy na klávesnici.

Kapitola je to lehce nepodstatná, ale co už, jaký by byl svět bez zbytečných věcí?

V hloubi duše doufám, že se co nejdříve vrátím do mých pisatelských kolejí, protože nejsem jak s touto, tak tou předchozí kapitolou příliš spokojená. Ale co už. Kdyby to šlo nějak z kopce, zastavte mě :D.

Tak snad vás alespoň trochu baví číst, jako mě psát.

A jak se máte, takhle při pondělku?

- - -

Probudila jsem se do tmy, jen zářivka na chodbě nepravidelně poblikávala. Slavík od naproti nejspíš spal, občas něco utrousil ze spánku. Světlo z chodby z něj vytvořilo hroudu neuspořádaných hadrů, jen jeho rytmický dech tvrdil opak.

Ani ostatní se nijak neprojevovali, a já si tu připadala jako v postapokaliptickém filmu. Stráž zmizela, nejspíš někde nad kamerami do sebe lila jedno kafe za druhým.
Zamžourala jsem na ten cíp světla, které v cele tvořilo hluboké stíny. S hlavou položenou na lehátku jsem se rozhlédla po mém příbytku. Ani za tmy nebyl žádné terno.
Jeho prostředí přímo vybízelo, abych s pohledem upřeným na zamřížovaný východ přemítala, co se mnou vlastně je a bude.

Odsoudí mě, zavřou do vězení a nechají hnít? Nebo se za mě můj drahý přítel přimluví a nechá se přemoci, zabojovat u Furyho k mé nevině, které jsem nevěřila ani já sama?

Při vzpomínce na včerejší výslech to se mnou mírně zamávalo.

Určitě ti pomůže, když jsi ho nazvala nejzranitelnějším článkem týmu přímo před nimi.

To pekelné tvrzení, ač vlastně bylo jen převyprávěné z jeho složky, kterou mi před akcí dali, mi jistojistě neodpustí. Asi se budu muset spolehnout jen sama na sebe, a doufat, že se odtud nějak vyhrabu.

Naivko...

Ještě více jsem se schoulila pod peřinu. Bylo tu vlezlo, betonové stěny a provizorní přikrývka mi na pohodlí vážně nepřidali. Postupně mě tohle místo užíralo a nutilo ponořit se do vzpomínek.
Zavřela jsem oči. Možností mám hodně, času na přemýšlení málo. Ráda bych ještě někdy stála nohama na zemi.

-Clint-

Snídaně byla výjimečně nepoživatelná. Alespoň tak mi to tvrdil můj žaludek, který se po každém soustu obrátil jako na kolotoči. Hodnou chvíli jsem to zkoušel dál, ale když mi připadalo, že do sebe soukám chuchvalce z deky, tác jsem znechuceně odstrčil.

Celou noc jsem nespal, jen se sám sebe ptal, co si o tom všem mám myslet. Nedokázal jsem si odpovědět ani teď, kdy jsem zadumaně seděl s hlavou podepřenou, oči upnuté do prázdna.

Kamarád do deště, nebo jen starý známý? Nepřítel, nebo situací ovlivněný člověk? Měl jsem jí odpustit, mávnout nad tím rukou, nebo být zaujatý do konce života?

Mám jí rád, alespoň tu Jacqueline, kterou jsem si pamatoval.

Židle přede mnou se odsunula. Ani jsem nemrkl, když se na ní ladně vsunulo štíhlé tělo.

"Vypadáš strašně," konstatovala Nataša úsměvně, zkoumavě na mě hleděla. Úsměv jsem jí oplatil povzdechem, na což reagovala pozvednutým obočím, a založil si ruce na stole. Nezaměnitelné gesto odhalení.