Lék na svobodu (Avengers)

Šťastné shledání

Ahoj, další kapitola spatřila světlo světa! Chtěla bych poprosit náhodné, ale i stálé čtenáře, aby mi zanechali pod touto povídkou pár svých slov, čímž by mi dali najevo, kde mám přidat, kde se zlepšit, co dělat jinak. Děkuji! :)

---

Chvíli jsem přemýšlela o následujícím setkání. Hlavou mi vrtala Clintova současná podoba. Nechápala jsem, jak jsem svého věrného přítele nemohla poznat. V jeho složce, která mi byla před misí předložena, ani při boji jsem nenašla jediný rys, který by mi ho připomínal. Nejspíš mi starosti v boji zkreslily vzpomínky. Co mě ale ze všeho nejvíc trápilo, byl fakt, že se před sedmi lety vypařil do neznáma, aniž by dal vědět jediným slovem. Neuvědomil si, jak moc mě tím vezme, sebere kus mého života a ponechá mě sobě samotné.
Najednou můj mozek přepnul, tím tak přerušil tok všech myšlenek, a já tupě zírala do protější zdi. Bylo na čase vypnout, protože mě začínaly přepadat depresivní úvahy a já se zbytečně užírala, ač jsem více v loji být nemohla.

Trhla jsem sebou. To klapot bot, který se rozléhal tichou věznicí mě probral k vnímání. Vydala jsem frustrovaný povzdech a uvolnila se. K prvním krokům se připojily druhé, což mi neříkalo nic jiného, než že vedou dalšího, který se stal svou misí neúspěšný. Nezaujatě jsem zkoumala zeď před sebou. Podrápaná, místy rozrytá, rytinami od bývalých vězňů pokrytá, klasická zašlá běloba vězeňských cel. Jenže klapot dvou párů bot se zastavil, a já si uvědomila, že ty dva černé fleky, které jsem zahlédla koutkem oka, stojí před mou celou dost dlouho na to, aby se mnou měli něco v plánu.
"Pusťte mě dovnitř," zazněl mi v uších hlas, který nestrpěl odporu.

"Pane, nemohu vás k ní pustit," odporoval mu ten druhý. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, kdo s kým vede rozhovor před mou celou. Všechny možné svaly v mém těle se napjaly, tvář zbledla, a já chtěla předstírat spánek, než mi došlo, že na posteli neležím. Nezbylo mi nic jiného, než se tvářit nezaujatě. Kdo říkal, že se mi to dařilo.
"Chcete snad osobní povolení od Furyho?"

"Ne, pane. Prosím," podvolil se strážník, klíče zarachotily a do cely vstoupil on sám. Rozešel se přímo ke mě, ale po pár krocích se zastavil. Pomalu jsem k němu vzhlédla, a doufala, že to vypadá dost zhrzeně. Upřeně jsme na sebe zírali. Prohlížela jsem si každý rys v jeho obličeji. Každý záhyb, každou vrásku, oči. Oči. Pohled se mi na okamžik rozmazal, jak mozek zpracovával informace, a já před sebou viděla toho sedmnáctiletého kluka, který se houpal hlavou dolů na hrazdě. V hlavě mi prolétlo na sto různých momentů s ním, hádky i smích, starosti i zábava. Nechtěla jsem být ten, kdo neudrží své emoce, snad jen kvůli tomu sobeckému úprku, ale stalo se. Oči ztratily rozhodný výraz a já se celá nějak roztekla.
"Jacqueline?" hlesl v otázce. Zatínal čelist, zatínal pěsti, a i přes jeho mazácké chování jsem zahlédla ten zvláštní záblesk v očích.

"Kde jsi byl, celou tu dobu?" řekla jsem tiše. Příliš tiše na to, abych dala najevo blížící se zhroucení. Nebo alespoň záchvat vzteku. Zoufalosti. Cokoli, co by mu dalo najevo, že mi sakra vrazil kudlu do zad, když utekl.

"Kde jsi byla ty?" oponoval sebevědomě. Být tu o sedm let dříve, nějaký ten výchovný kopanec by přiletěl.
"Jen tak si zmizel!" vykřikla jsem náhle. Ta podivná euforie a třepot mého těla se vystřídal s nefalšovanou ženskou podrážděností. Ač jsem strávila část svého života mezi chlapy, ta ženská zášť se nevytratila.

"Šli po mě špatný lidi!" vrátil mi odpověď stejným tónem, což ten ženský plamínek uvnitř mě jen povzbudilo.

"To je smutné, když už tenkrát," odsekla jsem. Uhnul pohledem do strany. Čelisti zatínal tak, div si zuby nevyrazil, a nervózně přešlápl. Zřejmě to byl dlouhý příběh a on, náhodou, neměl náladu na vysvětlování.
"Prostě se po tom vše pohádáme?" utrousil uštěpačně a věnoval mi přísný pohled. 

Nehraj si tu na tvrďáka, pomyslela jsem si.

"Když myslíš," odsekla jsem uraženě, a jako ukřivděná jsem se na něj odmítala podívat. Zavládlo mezi námi ticho, To ticho, které se za pár okamžiků mění na trapné. Bylo mi téměř do breku. Normálně by jsem mu skočila kolem krku, ale dokud nesleví, hodlám se i poprat za svá práva. Ta ženština uvnitř mě se zlobou zajíkala.

"Stále stejné, co?" promluvil po chvíli a já k němu vzhlédla. Na tváři mu pohrával nenápadný úsměv. "Nehraj to tu na mě," věnoval mi prosebný pohled a přistoupil ke mě na dva kroky. Věnovala jsem mu zhrzený pohled, postavila se a zůstala na něj civět. Nebyl v mém životě moment, kdybych se necítila uraženě, a zároveň šťastně, jako nyní.
Když jsem se mu chystala přes oči vpít do mozku, udělal rychlý pohyb, a já skončila uvězněna v objetí. Na tváři se mi objevil vítězoslavný úsměv a objetí jsem mu s chutí oplácela. Byla skvělé po tolika letech cítit objetí přítele, který vám stojí za to. Nemluvili jsme. Cítila jsem jeho pravidelný dech a každou sponu jeho uniformy. Což bylo obtěžující.
"A pusa nebude?" uchechtl se někdo, kdo jen podle hlasu přetékal ironií. Zděšeně jsem sebou škubla, zatímco Clint vydal útrpný povzdech, odtáhl se, což jsem přešla těžce, a vraždil pohledem osobu ve dveřích cely.
"Jdi pryč, Tony," zavrčel, jakoby byl ten chlápek v obleku nejhorším na světě.
"Ale Hawkeyi," odmávl Clinta ledabyle a svůj pohled upřel na mě. "My spolu jinak vycházíme, to jen teď si hraje na drsňáka," prohodil rádoby nespokojeně, zatímco v očích se mu jiskřilo.
"Všimla jsem si," pousmála jsem se, a věnovala otrávenému Clintovi soucitný pohled.
"Zkrátka, já jsem Stark, Tony. Iron man," řekl, jakoby na nic jiného na světě více pyšný nebyl a nabídl ruku k potřesení. Clintův zhrzený pohled mě ještě více pobídl k podání ruky.
"Slyšela jsem o vás. Vaši složku jsem měla hned pod tou jeho," pokynula jsem pohledem ke Clintovi, a vysloužila si udivené pohledy.
"Dobře...Ale tohle budeš vyprávět Furymu, jelikož si tě vyžádal v zasedací místnosti," upozornil mě Tony.
"V zasedačce?" podivil se lukostřelec.

"Jo, Fury totiž doufá, že se před tebou rozmluví. Když vás vidím, výjimečně s ním souhlasím," blýskl pohledem ke každému z nás. Mezitím pokynul bdělému strážníkovi, který mi dlouholetým zvykem nasadil pouta a opět opakoval taktiku - já bouchnu, ty zahni. Jako bych měla v úmyslu kamkoli utíkat. Což se při pohledu z oknu nezdálo jako nejlepší nápad.