Lék na svobodu (Avengers)

Zmiz, Clinte

Zdráv buď! Je tu další kapitola, troufám si říct, že značně důležitá.
I přes to, že jsem tuto kapitolu měla napsanou ve stejnou dobu, jako dvě předchozí, s jejím vydáním jsem si dávala načas. Myslím si, že je značně zlomová, což ovlivnilo můj pohled na celou tuhle část. Nebyla jsem s ní spokojená, tak jsem se rozhodla ji kompletně přepsat. Ani teď zrovna neoplývám dostatečným uspokojením. Omlouvám se za delší dobu odmlky :).

- - -

"Tony - ehm," znejistěla Starkovou otevřeností.

"Stark, má milá," zavrněl Tony, navzdory její vůli ji vytáhl ze židle, a uvěznil v letmém objetí. Jeho sebestředné chování jsem se naučil úspěšně ignorovat. Jack však jeho náhlá přívětivost vyvedla z míry.

"Jacqueline," vztáhla k němu ruku hned, jak se dovedla vymanit z jeho sevření. Sám se ještě více odtáhl.

"Vždyť já vím!" mávl rukou. Nadzvedl si černé brýle, pod kterými si Jack začal bezostyšně prohlížet. Jeho počínání mě donutilo vše pozorovat s pozvednutým obočím. Zato v ní vše vyvolávalo přinejmenším nervozitu, kterou dávala najevo těkavým pohledem, doplněným nenechavými prsty. Stále rovně, ač se s nejistotou rvala o důstojné vzezření, o které usilovala už od rána.
Na Jack tak spočinuly dva páry zvědavých očí.
Tony i nadále zadumaně zíral. Jen jsem očekával, kdy si začne rozčilením mnout bradu. Skoro jsem mu to přemýšlení stihl uvěřit, když náhle svůj středobod zájmu uchopil za ruce, které mu odtáhl od těla.
"Fakt nic?" podivil se, přičemž ji ruce odtáhl od těla. Bez náznaku odporu sebou nechala manipulovat, jakoby byla jen hadrovou panenkou.

"Co nic?" zeptala se bez zájmu. Odevzdaně hleděla někam za jeho ramena.

"Žádný superschopnosti, vylepšení těla, superoblek...?"

"Ne?" odvětila zmateně.

"To jsem nečekal," broukl Tony mírně zklamaně. Povolil sevření, které Jack využila jako nejrychlejší příležitost se odtáhnout. Sám o krok poodstoupil, snad kvůli většímu rozhledu, a své oči opět zakryl tmavými sklíčky. Jak mohl v tlumeně osvětlené kavárně skrz své brýle něco vidět, jsem neodhadoval.

"Kdy se vracíš na základnu?" zeptal se, hledě na mě, aniž bych mu mohl sám pohlédnout do očí.
Pomyslel jsem si cosi o umění vhodně začínat nové konverzace, a rozhodl se své rozhořčení nedávat příliš najevo. "Dej mi svátek, jo? Taky bych rád viděl -,"

"Doprdele," zanadávala náhle Jack, zadek napůl cesty k židli. Tvářila se přinejmenším zaraženě, se špetkou nezdravé šokovanosti. Když jsem pohlédl směrem jejího zděšení, mohl jsem vidět hned dva zdroje, stoje na rohu protilehlém kavárně. Byli divní už jen způsobem, jakým nás nehnutě, s kamenným výrazem, pozorovali.

"Jack?" hlesl jsem po chvíli její nečinnosti hlasem, kterému se nedostávalo slov. Neznatelně sebou trhla, a střetla se se mnou pohledem.

"Nechoď za mnou," přikázala mi, jen co odtrhla oči od chlápků venku. Pokusil jsem o rychlý protest, ale hned mě utnula. "A ani se o to nepokoušej!"

Má pusa jen naprázdno klapla. S touhou po podpoře, mysl upřenou na rychle se vzdalující Jack, jsem vzhlédl k Tonymu, o nic méně překvapenému. S nechápavým výrazem pozoroval vzniklou situaci takovým způsobem, že si mě nejspíš ani nevšiml. Když zmizela za dveřmi kavárny, které se pro nás staly mrtvým bodem, mi Tony začal věnovat pozornost. Vyměnili jsme si pohledy. Nevěděli jsme, zda poslechnout tak hloupý příkaz, jako byl setrvat na místě, zatímco se Jack samovolně řítila do chřtánu dvěma nám neznámým pořízkům. Při pravděpodobné potyčce by měla asi tolik šance, jako kdyby se svázaná svezla po vodopádu.
Šla rychle na neplánovanou schůzku, o které jsem mohl uvažovat jako o nečekaném rande, stejně tak i o obchodních záležitostech, které se mi spíš hodily do mého názoru díky nepřívětivému výrazu jejích návštěvníků. Za neznatelnou chvíli dorazila na roh, na který byl od našeho stolu dobrý výhled, a tak jsem s mým přítelem dál nehnutě pozoroval dění za sklem.
Došla k nim, o něco více váhavě než jak vyrazila ze dveří kavárny. Začala s nimi zuřivě gestikulovat, až jsem si pomyslel, že je odežene už jen tím.
Ti po ukončení její domluvy krátce kývli, obdařili mě podezřívavým pohledem, a zašli s Jacqueline v čele za roh. To už má napjatá mysl nevydržela. Prudce jsem se zvedl, ale Tonyho hbitá ruka mě zatlačila zpět do židle. Sedl jsem si na zadek už jen z toho, jakou silou mě zadržel. Krátce mi věnoval významný pohled, a zahleděl se zpět před sebe. Tiše pozoroval roh, jakoby na něm závisel život budovy, které byl součástí.
Byl jsem napjatý. Delší dobu se nepohnulo nic, co by mohlo upoutat moc pozornost. Netrpělivě jsem zabručel. Byl jsem rozhodnutý projít sklem, kdyby jí to mělo pomoct. Žíly mi tepaly vzteky nad Tonyho nečinností. Chvíli jsem sdílel směr jeho zájmu, ale vždy, když jsem jím pohlédl, mě zalil studený pot při pomyšlení, co se mohlo stát.
Už jsem přestával rozrušením dýchat, když se vyřítila zpoza rohu, v zádech dva mrakodrapy svalů, které ji štvali jako divou zvěř. Můj kolega stihl zareagovat až tehdy, když jsem se vytrhl z jeho sevření a hnal se stejnou cestou, jakou před pár minutami ona. U samotného východu jsem zaslechl Tonyho opožděný dusot. S tlumenými nadávkami mě následoval. Lidé pokřikovali, nadávali, divili se.
Nedbaje ničeho, co se kolem mě dělo, jsem běžel, jak nejrychleji dokázaly mé nohy střídat jedna druhou. Vyběhl jsem zpoza rohu, kde se budova lámala v roh, když Jack se svými pronásledovateli vyběhla naproti mě. Lidé nestíhali uskakovat, nadávali a křičeli, když do nich bylo strčeno. Některým však ke křiku stačilo pouhé vyrušení z každodenního stereotypu, jakým tahle absurdní situace nebyla.

"Vypadni, Clinte!" křikla po mě Jack udýchaně, i ze sta metrů znatelně uštvaná. Nějaké nadávky jsem vůbec nebral v potaz, a chvilkové zaváhání jsem rychle dohnal. Těžké boty uniformy duněli o pevný asfalt.
Byla ode mě kousek, mohl jsem vidět, jak nestíhala klást nohy před sebe. Jak kapička potu stekla na ret.
Funícího Tonyho v zádech jsem téměř nevnímal.

Lup.

Mé srdce vynechalo úder.
Prudce jsem zastavil. Zalkl jsem se překvapením, ztratil řeč. Tony mě po chvíli doběhl, mohutně oddychujíc. Hromotluci zastavili, tváře zkroucené překvapením, oči vytřeštěné. Někdo hystericky vykřikl. Nebyli jsme jedinými svědky momentu, který bych rád viděl jen ve filmu.

"Doprdele," vydechl Stark sípavě, opíraje se o kolena, na která ho spíše než překvapení srazil šok.

"Panebože," hlas se mi zadrhl v půli slov.

"Ona zmizela!" vykřikl jeden z mnoha nedobrovolných svědků.

"Jack!" zavolal jsem v naivní naději, že se ozve. Podobně jako ostatní, jsem nebyl schopen vstřebat ten okamžik.

"Co se to stalo?" zeptal se Tony kolísavým hlasem. Ruce měl pokryté adrenalinem naběhlými žilami.

"Jak to mám sakra vědět?!" utrhl jsem se na něj nevrle. Pokud existovala situace vyhrocená tak, že jsem nebyl hodnou chvíli schopen k činu, byla to tahle.
Pohlédl jsem k nebi, modře vymeteném. Tony mlčel, a já obrátil hlavu zpět k zemi. Opřel jsem se o kolena, přemítaje o všem, co mi tímto okamžikem vyvstalo na mysli.
Za dobu strávenou u Avengers jsem se stal svědkem mnoha chvil, které by obyčejného člověka srazily stejně, jako teď mě.

"To je ten lukostřelec," zaslechl jsem z od naproti, kde se vzpamatovali znatelně rychleji než my. "Když to nezvládla ona, uděláme to sami, " ušklíbl se vyšší z nich, zatímco se vyzývavě přibližoval, se svým kolegou po boku.

"Vy hajzlové," zadrmolil jsem si spíše pro sebe, zkracujíc už tak malou vzdálenost mezi námi. Stark nerozhodně přešlapoval za mnou. Vidina rvačky za bílého dne s desítkami potencionálních svědků mu ryla vrásky na čele.

"Clinte, kašli na to." Nekašlal jsem. Podruhé jsem záhadným způsobem přišel o nejlepší přítelkyni, která kdy společně s Natašou po mém boku stála. Rozhodně mě nenechalo chladným, když pět metrů přede mnou dýchal ten, kdo za to mohl.
Tonyho pokus o mé zklidnění ve mě jen podnítil můj vztek. Adrenalin, který mi hučel snad i v uších, způsobil můj nezájem o viditelně větší přesilu. Zato tu jen potěšilo pomyšlení, jak snadno můžou vykonat nevyřčenou pomstu.
Pevně jsem zatnul v pěst, připravený kdykoli jim skočit po krku. Kolemjdoucí neskrývavě zírali na vznikající problém, který se zvětšoval jako požár v suchém lese.

"Clinte, krucinál!" rozčílil se Tony za mými zády. Jeho slova ke mě dolehla jen tlumeně.
Skočil jsem po nejbližším z nich, snaže se ho srazit na zem. Než stihl zareagovat, tvrdá podrážka ho kopnutím do hrudi připravila o rovnováhu. S mou muší vahou, kterou jsem proti němu nepochybně měl, jsem ho připravil o poslední zbytek, a v nepřehledném chumlu rukou a nohou dopadl společně s ním na tvrdý chodník. Bránil se, čímž mi způsobil nemalé potíže. Ale říká se, že v nouzi poznáš kolik toho v sobě máš. A že já toho měl sakra hodně, zjistil po pár správně mířených ranách na citlivá místa. Cítil jsem se jako ve zpomaleném filmu, navzdory tomu, že vše, co jsem stihl, zabralo pouhých par sekund. Užíval jsem si jeho bezmoc, jakou mu přiváděla nevýhoda ležícího.
Vyrušily mě až silné paže, které se mi sevřeli kolem ramen a odhodili mě dobrý metr dál. Se zaduněním jsem přistál na tvrdé zemi. Vydral se ze mě bolestivý sten, dopadem rozhodně oprávněný. Pomstychtivý hromotluk na mě skočil dřív, než jsem se stihl posbírat. Dovolil bych si tvrdit, že s pěstmi, které sázel na mé tělo, se maniakálně ušklíbal.
Z rozbitého nosu se spustila první kapička krve. Pomalu, ztrápeně stekla a vsákla se do mého trička. Toho trapiče jakoby krev jen nabudila, vytáhl z opaskového pouzdra nůž, s čepelí jako předloktí dospělého člověka. Nedusit se krví, možná bych překvapeně vzdychl. Vzpomněl jsem si na Tonyho, kterého jsem v zápalu boje neviděl.
Napřáhl se svou medvědí tlapou, a já jen čekal, kdy poznám onen svět. Často jsem slýchával, že před smrtí se vše zpomalí.
Můj svět náhle zbrzdil. Byl tohle ten konec?

- - -

Ano, já musela. :D