Lék na svobodu (Avengers)

O co jde, Fury?

Ahoj.
Ano.
Dlouhá to doba.
I když nemá na mou předchozí pauzu :D.

Každopádně tu mám další kapitolu, po době, kdy jsem se užírala u Tankového praporu a nosila si zmrzlé nohy z práce. Ale jsem ty Vánoce, kvůli každým každý šílí, a tak jsem se rozhodla vypsat se z toho, co se mi nahromadilo v hlavě.

Tak si jí užijte, ovšem pokud se to dá.

Jo a... má nuzných 816 slov. Pardon.

- - -

-Clint-

"Trpělivě vás očekávám, agente Bartone," pronesl Fury vážně, hned, jak jsem za sebou zavřel dveře. Ruce měl spojené za zády, hledě z okna. Cítil jsem se jako puberťák v ředitelně.

"O co jde, Fury?" odpověděl jsem odhodlaně. Divil bych se, kdyby mě nevolal kvůli Jacquelin.

Fury se s klidem otočil, věnoval mi krátký pohled a pokynul mi, abych přistoupil blíž. Třemi krátkými kroky jsem zmenšil vzdálenost mezi námi na rozhovor přijatelnou.

Pokynul mi k volné židli, se zavrtěním hlavy jsem ihned odmítl. Fury si při takových rozhovorech zásadně nesedal, a já bych se rozhodně nevrhl do nevýhodného postoje.
Mé rozhodnutí přešel nepatrným úsměvem.

"Moc dobře víte, o co jde," pronesl s ujištěním, že jsem více než přesvědčen o důvodu mé přítomnosti.

Zhluboka jsem se nadechl.

"O to víc mě zajímá, proč to se mnou chcete probírat," řekl jsem, jak jsem si alespoň myslel, tvrdě, ale navzdory tomu na místě přešlápl.

Fury mě sjel pohledem, o kterém bych řekl, že byl skrytě soucitný, ale ruku do ohně bych za to nedal.

"Chci se s vámi dohodnout o jejím dalším pobytu," broukl hlasem hlubším než dosud, a opět se otočil k výhledu. Stál teď ke mě zády, a nebýt dokonale vyleštěného okna, v kterém viděl každý můj sebemenší pohyb, chytl bych se za hlavu.

"Nevím, proč zrovna se mnou," přiznal jsem popravdě, protože jsem neměl žádné tušení, co dál s Jacqueline plánuje udělat, a proč bych o tom měl rozhodovat i já.

Ohlédl se letmo přes rameno, ale ihned svůj pohled obrátil zpět.

"Byl jste její blízký přítel, přijde mi vhodné s vámi řešit tu patálii, co se vám stala," řekl, hledě z bezchybně vyleštěného okna do dáli. Nezkušený by řekl, že se rozmýšlí. Agent S.H.I.E.L.D.u řekne, že je dávno rozhodnutý a přítomnou osobu jen zkouší.
Ale já byl jako zvíře bez žrádla. Tenhle jeho typický rys jsem v tu chvíli přehlížel.

Hluboce jsem se nadechl. "Pro začátek bych vám chtěl říct, že..."

"Že by za normálních okolností nic takového neudělala," dokončil za mě, aniž jsem se zmohl na odpor. Prostě mi vzal vítr z plachet.

Začal jsem skoro až zmatkovat.

"Takhle jsem to nemyslel," začal jsem gestikulovat skoro zuřivě. Kdyby to nebyla má kamarádka, připadal bych si jako zamilovaný idiot. A soudě dle Furyho pohledu nejen sobě.

"Jistěže myslel, agente Bartone. Ale lidé se mění," řekl rozhodně, hlasem, o kterým si myslel, že nesnese odpor. "Na to je znám moc dobře," dodal.

"Mohu se zaručit, že nic dalšího neudělá," odpověděl jsem, zatínal jsem čelist i pěsti, štvalo mě to, protože sám jsem stále nevěděl, co si o ní samotné mám myslet.
Byl jsem více než nadšený, že vlastně není mrtvá a pohozená někde v afgánském příkopu, kam místní chodí házet odpadky, ale nějaký jedovatý hlásek ve mě se zalykal, jak se snažil říct, že se mě pokusila zabít.
Vzato kolem a kolem, já Natašu taky. Ale na rozdíl od Jacqueline jsem fakt nebyl sám sebou.
Alespoň jsem si to myslel, protože rozhodně nevypadala jako pod velením nějakého božského utřinosa.

"Jak si můžete být tak jistý?" zeptal se zbytečně. Jistěže já jsem si jistý nebyl. Ani co by se vešlo za nehet. Kdyby chtěla zabít třeba Thora, asi bych jí odpustil.

Pro Furyho bylo mé mlčení více než výmluvné. Otočil se na patě, plášť kolem jeho těla se zašustěním protančil, a dřív než jsem si stihl uvědomit šéfovu polohu, stál u mě blíž, než jsem si kdy přál.
"Bartone, já už jsem se dávno rozhodl. Jen jsem chtěl znát vaši reakci, která mě měla v mém úmyslu utvrdit," přiznal se. Cítil jsem se malinký, bezvýznamný a zbytečný, pod tím pohledem, kterým mě skenoval.

"A ten zní?" broukl jsem, dle mého pevným a rozhodným hlasem, který vyzněl spíš jako mňouknutí přišlápnutého kotěte.

Fury se pousmál. "Slečna Dill je zločinec, řekl bych, velkého významu, o tom není pochyb," řekl, stále se usmívaje.
Nepříjemně se ke mě naklonil. Skoro jsem měl tendenci před jeho pohybem ustoupit.

"Ale vzhledem k vašim vztahům, jsem se rozhodl ji propustit. Ani při mých výsleších na mě nepůsobila dojmem, že by se znovu pokusila někoho zabít. Proto ji propustím, ale! - ručíte mi za ni hlavou," dořekl svůj verdikt, během kterého mé srdce putovalo z krku do pat mých nohou.

Hodnou chvíli jsem nevěděl co říct, a jestli mám vůbec jeho neobvyklému rozhodnutí věřit. Ale tak nějak pocity vyhrály nad rozumem, který mi mával z dálky, a já se rozhodl v jeho soudu více nerýpat.

"Mám ji přivést, abyste ji to mohl oznámit osobně?" nabídl jsem se. Snažil jsem se skrýt svou dětinskou radost, nevnímat ten špatný, ale známý pocit, který poukazoval na skutečnost, že Fury ví víc než říká a rozhodně jí svobodu nedal zadarmo.

"Myslím, že jí to rád vysvětlíte sám," usmál se, ukazuje mi napřáhnutou rukou ke dveřím. Letmo jsem kývl na souhlas, a milerád se vydal k východu.

"Děkuju, Fury," utrousil jsem.

Když jsem se na Furyho ohlédl, usmíval se, a přísahal bych, že na mě mrknul. Asi je čas zmizet.

- - -

Já vím, já vím! Strašně nepodstatná kapitola, vlastně jako všechny předchozí! Já se omlouvám, ale prostě potřebuji ukecané kapitoly k tomu, aby se konečně mohlo něco stát (jak zlomyslné). Přežijte to se mnou, prosím. Mám vás ráda lidi, a nechci vás nechat shnít nudou :D.

Proto horký čaj u krbu s nohama v kožešině tomu, kdo to dočetl až sem. Jsi úžasný. Ale nejspíš už ti dochází síly. Drž se.