Návrhářka (DOKONČENO)

Eleanořin deník

Čím více nad tím uvažuji, tím více začínám chápat, že skutečným pachatelem opravdu, asi bude s největší pravděpodobností naše Eleanora. Jenže, jak si své podezření potvrdit?

Na škole existuje pouze jediná osoba, kterou tahle žena považuje za hodnou své pozornosti a není pro ni odpadem, jako my ostatní. Martin! Vydám se ho proto hledat.

Je na balkonu, ale myšlenkami úplně jinde. "Martine..." Nic. Takže znovu. "Martine!" Opět bez odezvy, ještě třetí pokus. "MARTINE!!" Vřísknu pořádně, že mě musí být slyšet, i v sousední ulici. "Jo...Kelly, ehm Kerry,...totiž Carol." Raguje, jakmile mě konečně vnímá. "Země volá Martina! Martine jsi na příjmu?" "Promiň...Trochu jsem se toulal v myšlenkách." Omlouvá se. "Trochu? Chtěl si říci úplně! A předpokládám, asi správně, že ta osoba, o které jsi snil s otevřenýma očima, zřejmě nebyla, paní Stevensonová?" "Ne, to skutečně nebyla." "Potom, asi dopadl Kellyn večírek více, než-li dobře." "Co jsi chtěla?" "Ráda bych, kdybys mi pomohl zjistit, zda by za tím vším mohla být Eleanor." "Hm...Všechno si píše do toho svého deníčku, měla by ses do něj mrknout. Jsem si jist, že tam najdeš spousty užitečných informací." Poradí mi. "Díky Martine! Jdu hned do ložnice!" Souhlasím s tím. "Až budeš něco vědět, tak přijď." Loučí se, se mnou.

Otevřu dvěře,...ale ehjle. Eleanor tu je. Těžko ji to můžu pročítat pod nosem, takže ji budu muset dostat pryč. Možná by mi s tím mohl Martin pomoc. Napadne mě a tak se za ním zpátky vydám.     

"Tak, co? Podařilo se ti něco zjistit?" Zajímá se. "Zatím jsem nezačala. Eleanor je v ložnici..." "Aha chápu. Zavolám ji a požádám ji, o schůzku v hale. Pak budeš mít vzduch čistý." Souhasí on.

...

Jakmile je Eleanor konečně pryč, hned přejdu k její postely a začnu si její deník pročítat a nechce se mi věřit vlastním, očím, co vidím. Mé tušení bylo správné, za těmi útoky stojí skutečně Eleanor! Původně majitel budovy pan Berstein byl totiž jejím dědečkem, poté, ale, co okopíroval návrhy společnosti pro kterou pracovala shodou okolností právě naše současná ředitelka, musel zaplatit tučnou pokutu, což vedlo ke zkrachování a následnému prodeji jeho podniku.

Chápu sice Eleanořin vztek, ale je zamřen úplně špatným směrem. Byl to přece její dědeček, kdo podváděl! Uvažuji po přečtení.

Tehdy jsem však neznala ještě celou pravdu...