Agent Of S.H.I.E.L.D.

V / Second impression

Chladivý vzduch na chodbě mě uklidňoval. Přitáhla jsem si kolena k bradě a s hlavou opřenou o zeď zhluboka dýchala. Na mysl se mi tlačily všechny ty vzpomínky, na které jsem se tak usilovně snažila zapomenout.

Celé léto jsem vždy netrpělivě očekávála nějaké luxusní auto nebo cokoliv jiného, co by znamenalo jeho příjezd. Každý den jsem s nadějí a se zatajeným dechem otevírala starou zrezivělou poštovní schránku, abych jen sklamaně našla příkazy k úhradám nebo reklamní katalogy.

Po pár letech jsem to vzdala. Smířila jsem se s tím, že Tony Stark je lhář a že ve svém novém světě si na holku z městečka ani nevzpomene.

Prostřednictvím médií jsem pozorovala jeho vzlety, pády i převraty a byla jsem nucena uznat, že je to tak lepší. Do jeho světa nikdy nezapadnu.

Sepjala jsem ruce, aby se mi tolik netřásly. Měla jsem příšerný vztek na něj a převážně na sebe samou za svou bláhovost a slabost, že jsem emoce nedokázala udržet na uzdě.

Z chmurných myšlenek mě probraly klapavé zvuky bot o mramorovou podlahu. Vzhlédla jsem.

Agent s typickým milým úsměvem stál nade mnou a nabízel mi kelímek horkého nápoje. S vděkem jsem ho přijala a zaradovala se, když jsem ucítila vůni kávy.

,,Smím si přisednout?" Zeptal se a usrkl ze svého šálku. Prázdná chodba jako by poskytovala nekonečně míst k sezení, a tak jsem se neubránila úsměvu.

,,Samozřejmě, pane." Odpověděla jsem a ze zvyku se posunula o kousíček dál, abych udělala víc místa.

,,Už se to nestane, pane. Bylo to naprosto neprofesionální, vím. Už se to doopravdy nebude opakovat." Začala jsem drmolit omluvu. Phil Coulson do mě upíral své modré oči a bez jediného slova mě vybízel, abych se rozpovídala. Nechtělo se mi znovu bodat do živého, rozdírat již zacelené rány a otevírat minulost, která měla být pevně uzamknutá nejlépe do konce života, ale věděla jsem, že SHIELD by si to stejně zjistil. Ostatně, Coulson už to určitě věděl v momentě, kdy jsme se s Tonym potkaly na večírku a nutil mě do vysvětlení jen pro malou lekci.

,,S Tonym jsme jako malí bývali nejlepší kamarádi. Ani jeden jsme nikoho jiného neměli, možná proto jsme se spolu začali bavit. On neměl přátele pro své postavení a bohatství, já z přesného opaku. Žili jsme od výplaty k výplatě a nebylo neobvyklé, že se u nás ve schránce objevovali výstrahy k exekuci. Vždycky jsme to ale dokázali nějak ustát. Nebudu lhát, několikrát jen s pomocí Starkových.

Tony často odlétal na obchodní cesty se svým otcem; musel se připravit na převzetí firmy.

Když byl pryč, přiznám se, bývaly to nejhorší chvíle mého života, ale vědomí, že se zase vrátí, mě uklidňovalo."

Sentimentalita v mém hlase mě překvapovala. Byla jsem agentka SHIELD, nemohla jsem si dovolit něco tak zbytečného jako city.

,,Pokračujte." Pobídl mě vlídně Coulson.

Povzdech mi malinko ulevil. Jako bych tu tíchu mohla ze sebe vydechnout a poslat pryč.

,,O mých patnáctých narozeninách mi řekl, že se s rodinou stěhují do New Yorku. Slíbil mi, že mi bude psát a navštěvovat mě, ale nikdy ani jedno neudělal. Jednoduše se na mě vysral. Chápu, že ředitel Stark Industries má na práci asi důležitější věci, než psaní kamarádce z dětství, ale..." Nechala jsem větu otevřenou.

Coulson mi položil ruku na rameno.

,,S panem Starkem to vždycky bylo těžké. Je mi líto, že jsem vás u něj zaměstnal. Kdybych to věděl, vybral bych někoho jiného."

Věděla jsem, že lže. Právě můj vztah k němu byl ten důvod, proč mě odvolal z mise a poslal mě Tonyho hlídat.

,,To je v pořádku, pane."

Zvedla jsem se a zamířila k odchodu. Šla jsem pořád rovně, na žádné určité místo.

Už z chodby na mě doléhal zvuk vážné hudby. S pokrčeným obočím jsem pomale odemkla dveře Starkova apartmánu a vešla dovnitř. Všude se povalovaly okvětní plátky růží a až teď jsem v tónem poznala Mozarta.

Anthony stál v čístém obleku uprostřed obývacího pokoje s rukama sepjatýma před sebou. Vlasy měl pečlivě upravené a na tváři mu hrál milý úsměv.

Ze stolu vzal jedinou osamělou lili a natáhl s ní ruku ke mně.

,,Jednou jsi mi řekla, že by sis přála večeři někde vysoko, s výhledem na západ slunce nad nějakým městem. Chtěla jsi, aby k jídlu hrála vážná hudba. Lilie je pro tebe. Tvoje nejoblíbenější květina. Jídlo jsem nevařil já, přiznávám, ale dohlížel jsem, aby bylo všechno perfektní. Kaviár dovezl Rogers dneska ráno. Nejčerstvější. Omlouvám se, agentko Peterson. Za dnešek i za svůj porušený slib. Snažil jsem se ho splnit, přisahám, ale otec mě vrazil na internát a kvůli všem mým pokusům odeslat dopis jisté Rosalie Peterson mě málem vyhodili. Vlastně to udělali, ale otec mě dostal zpět."

Zasmála jsem se a dnes už po druhé si otřela slzy z tváří. Netušila jsem, co říct.

Tony odsunul řidli od stolu a rukou naznačil, abych se posadila.

Pohltily mě pochybnosti. Otřela jsem si neexistující smítka z kalhot a donutila se na Tonyho pousmát. Posadil se naproti mně a rozepnul si sako. Dělal to skoro pořád. Značnou chvíli nám chybělo téma k hovoru. Mlčky jsme jedli výborné jídlo a já přemýšlela, kdo ho asi dělal. Při ochutnávce kaviáru jsem se pousmála nad představou Stevena Rogerse, jak kvůli němu kličkuje na své motorce ranním ucpaným městem. Určitě to nenechá jen tak. Bude za to od Tonyho chtít menší laskavost.

,,No, a jak ses teda dostala k SHIELDu?" Začal vratký rozhovor a pokusil se o chabý úsměv. Nakonec neodolal sklenici bílého vína stojící před ním.

,,Vystudovala jsem akademii, jako většina agentů tady. Chtěla jsem pomáhat lidem."

,,Jak tě to napadlo? Vždycky si říkala, že by si chtěla zůstat doma a hlavně necestovat. Pamatuju si to." Dodal, když jsem ho obdařila úšklebkem.

,,Jo, jenže to bylo před třinácti lety. Ty jsi se taky nezmínil, že chceš poletoval v plechovce nad New Yorkem."

Ponořil se do role uraženého. Nějakou chvíli nemluvil a častoval mě nepříjemnými pohledy. Nakonec to vzdal. Cinkání příborů o talíř začalo být po nějaké chvilce nepříjemné. Navíc, snažil se zaměstnat i něčím jiným, než jen vínem. Problémy s alkoholem si nejspíše uvědomoval. Stejně mi bylo zahádou, jak do nich někdo jeho postavení a vlivu může upadnout. Slyšela jsem o jeho záchvatech úzkosti i o jeho šílené touze po poznání. Byl schopen probdít několik nocí za sebou, jen proto, aby našel klíč k nezodpovězeným otázkám. Možná i teď usilovně přemýšlel nad neznámým Sběratelem a jeho domově na jiné planetě. Bál se? Dost možná. Rozhodě to ale nedával nijak najevo. Dýchal dlouze a pravidelně, nepotřeboval své prsty zaměstnávat. Pokud ano, využil skleničky s vínem na stole. Její dlouhá stopka se k proplétání mezi prsty hodila dokonale.

,,Teď jsem si uvědomil," pokusil se znovu navázat rozhovor, ,,ten večírek v muzeu nejspíš nestihnem. Ale kdyby jo, to pozvání pořád platí."

Vzhlédla jsem od posledního sousta masa, které mi zbylo na talíři a obdařila ho vlídným úsměvem. Upřímným. ,,Je to od tebe milé, děkuju." Nevěděla jsem, co víc říct. Kdysi jsem si s ním dokázala vykládat hodiny, i o bezvýznamných maličkostech. Třináct let odloučení však situaci nemile změnilo. Krátké pasáže rozhovorů střídala trapná ticha, snažně vyplňována jakoukoli drobnou činností. Jedno takové přerušilo zvonění Anthonyho telefonu.

,,Promiň." Zamumlal a přijal hovor. Z jeho grimas jsem se snažila odhadnout, o co jde. Na jeho tváři se vystřídaly úsměvy, zděšení i nechuť. Jméno volajícího jsem však nepostřehla. Otřela jsem si ústa hedvábným ubrouskem a položila ho na stůl. Na jazyku jsem si vychutnávala neodeznívající chuť kaviáru a dovolila myšlenkám volný průběh.