Agent Of S.H.I.E.L.D.

XIII / Knowhere

Poklid a ticho se stalo naším denním stereotypem. Myšlenkám jsem mohla dát volný průchod, našla jsem chvíle na přemýšlení a řešení svých problémů. Chápala jsem, co astronauty přitahuje na vesmíru. To ticho a klid. Nikdo vám tu nemůže ublížit. Ve mne vzbouzel sympatie i ten pocit neustálé blízkosti smrti. Stačilo by cokoliv. Chyba sebemenšího systému oranžové lodi Milano, našeho kosmického plavidla, malý úlomek čehosi, co by udělalo díru do lodi, nepatrnost a byli bychom všichni mrtví.

Po nějaké době mi už ani nepřišla zvláštní existence mluvícího mývala a chodícího stromu. Rocket s Grootem byla vcelku zábavná dvojice. Co se týče Gamory, její uzavřenost byla neproniktutelná. Bylo jasné, že ačkoliv bychom  mohli spolupracovat - S.H.I.E.L.D. a Strážci galaxie - ona tomuto nápadu otevřená není. S ostatními členy jejich skupiny jsme se vcelku snadno spřátelili.

Po takřka týdenní cestě se na obzoru objevila monstrózní věc. Při tom pohledu se mi zatajil dech. Něco ve mně si bylo stoprocentně jisté, že je to cíl naší cesty. Zbytek mého já doufal, že to není pravda.

,,Co tohle sakra je?" zeptal se Tony a ukončil tak absolutní ticho na palubě. Musela jsem uznat, že jeho otázka byla na místě.

,,Říká se tomu Knowhere," informovala nás Gamora monotónním a nepříliš zaujatým hlasem. Jako by naznačovala, že jsme neskutečně zaostalí, když to nevíme. ,,Je to uťatá hlava prastaré nebeské bytosti. Dřív se tu těžilo. Míšní mok a jiný věci. Teď je to centrum černýho obchodu. Tam uvnitř neplatí žádný pravidla. Mějte se na pozoru."

Peter Quill přistál se svou lodí na okraji kolonie. Na malou pláň se nesly nejrůznější zvuky, od hlasitého opileckého smíchu po neutuchající zvuky desítek strojů.

Pomalou chůzí jsme se vydali vstříc našemu cíli. Gamora nás vedla širokou hlavní ulicí a já se nemohla zbavit dojmu, že jsme příliš nápadní. Přece jen - měla to být tajná mise S.H.I.E.L.D.u. Úkol byl jasný. Přivést Taneleera Tivana na Zem. V této chvíli byl jednou z nejcennějších věcí, kterou jsem mohla získat. Byl prostředkem pro vyřešení záhady v Egyptě, byl jedinou možnosti, jak uzavřít mou kapitolu dvouletého utajení a posunout se dál. Kolem nás procházely nejroztodivnější bytosti, ale i zástupci lidské rasy. Šli jsme mlčky; nebylo třeba slov. Minula nás skupinka malých dětí žebrajících o peníze a já si s bolestným zjištěním uvědomila, že navzdory neslučitelné rozdílnosti patrné na každém kroku, se od tohoto světa nelišíme v nespravedlnosti a bídě. Tyto dvě věci zůstávají v každé kultuře a v každém světě.

Vešli jsme do podniku, jež na zdejším místě představoval populární bar. Vzduch tu byl prosicený nepříjemným pachem potu, krve a levného alkoholu. Nikdo si nás tu příliš nevšímal a pokud ano, dotyčný rychle zase odvrátil zrak. Gamora nás zkušeně dovedla do zadní části baru k poslednímu volnému stolu. Jako by na nás přímo čekal.

,,Na co tu čekáme?" zeptal se po nějaké chvíli Tony. Měla jsem ho chuť praštit. Nikdy nemohl prostě zůstat zticha. Gamora ho zpražila nelítostným pohledem.  ,,Bez otázek, Terrane, prostě drž hubu a dělej co ostatní. K Tivanovi vede jen jedna cesta. Přijme tě jen tehdy, pokud pro něj něco máš. Něco, co může přidat do své sbírky. Nic jinýho vědět nepotřebuješ. Chovej se slušně stejně jako tady tvoje kamarádka a poštěstí se ti, že nepřijdeš o hlavu."

V Tonyho očích bylo znát, že ustupuje. Zároveň jsem v nich ale spatřila i obdiv ke Gamoře. Její ráznost se mu líbila. Ten pohled jsem znala. Když se mu někdo líbil, vždycky to na něm bylo vidět. Jiskřičky v očích, nepatrný úsměv. Bylo mi z něj na zvracení. Nepřestával se svojí sukničkářskou povahou ani tady. Všiml si, jak si ho nechápavě a znechuceně prohlížím a přenesl svůj pohled na mě.
,,Ty jsi neuvěřitelnej, Starku." vyjela jsem na něj přidušeným hlasem, abych nevzbudila pozornost lidí kolem a nevyprovokovala Gamoru.

Evidentně nebyl sto pochopit, proč jsem na něj naštvaná.

Dlouhá chvíle napjatého ticha skončila v momentě, kdy k nám přistoupila mladá žena v bílých šatech se světle růžovou pletí. Měla velmi utrápený výraz a přistupovala k nám obezřetně a napjatě.

,,Lady Gamoro? Můj pán vás očekává." promluvila slabým hlasem. Jako by byla pro okolí neviditelná; nikdo v baru si jí nevšímal.

Vstali jsme a následovali vystrašenou ženu.  Dovedla nás do místnosti, která přímo navazovala na vstup do kosmické lodi. Nestačila jsem žasnout. Procházeli jsme kolem vitrín, ve kterých byly uvězněny živé bytosti, jako by byly artefakty v muzeu. Měla jsem chuť ty vitríny rozbít a všechny ty nebohé bytosti vypustit na svobodu. Dala jsem si to jako svůj další cíl. Čas na jeho splnění však neměl přijít teď. Teď bylo na programu zajetí jejich věznitele.

Žena malými krůčky přešla do středu kulaté místnosti obklopené vitrínami. Nasadila něco jako úsměv a vznešeným hlasem pronesla: ,,Dámy a pánové, představuji vám mého pána Taneleera Tivana, Sběratele."

Ze stínu místnosti vystoupil muž. Přes rameno měl přehozený plášť ze srsti nějakého mně neznámého zvířete. Kolem zářivých očí měl černé linky. Jeho výraz byl jednoduše sebevědomý. Nic jiného jsem v něm neviděla.

,,Vítejte, mí drazí hosté." pronesl Sběratel líným, hlubokým hlasem.

,,Nech si ty formality, Tivane." odbyla ho Gamora.

,,Dobrá. Pak mi tedy ukaž, co pro mě máš."

Gamora z kapsy vytáhla malou kovovou kuličku. Naši vstupenku k Tivanovi. Gamora mu jistě přinesla další věc do sbírky. Ne jen tak něco, ale věc, po které Sběratel prahne. Zcela jistě něco velmi mocného. Gamora mu předmět podala. Tivan ji s dětinským nadšením zapojil do nějakého přístoje a kovová kulička se odemkla. Odpřísáhla bych, že se mi zastavilo srdce.

Gamora mu přinesla jeden z kamenů nekonečna.

Než nás s ním mohl všechny zničit, zareagovala jsem. Rozběhla jsem se k Tivanovi a vyhnula se všem, kteří mě chtěli zastavit.

Vtom místnost ozářilo pronikavé světlo. Kolem pasu mě chytily neznámé, neviditelné ruce a já se začala kamsi propadat.

To poslední, co jsem slyšela, byl Tonyho bolestný výkřik, jak volá mé jméno.

KONEC PRVNÍ KNIHY.